Věda

Každý jistě ví, co je to věda, ale při snaze jasně ji definovat narazíme na potíže a významné názorové rozdíly. Jedni vědu charakterizují jako metodický přístup, jiní jako světonázor, další jako instituci nebo jako soubor získaných znalostí. Desítky nejrůznějších definic vědy lze najít na webové stránce Wikipedie. Domnívám se, že se lze spokojit s jednoduchou definicí: „Věda je obor lidské činnosti, který se snaží pomocí speciálních metod získat objektivní, interpersonálně platné poznatky o světě“. Zásadním požadavkem vědeckého poznání je, že musí být intersubjektivní a že výsledky musí být reprodukovatelné. Teprve v druhé řadě je třeba přesně definovat filosofii vědy, její obecné i pracovní metody, její výzkumné instituce i soubor znalostí. Pokud jde o její filosofii, věda je materialistická, racionální a je přesvědčena, že příroda reálně existuje a že její postupné objektivní, „pravdivé“ poznávání je možné. Věda se zabývá jen hmotným světem, zatímco duchovní, spirituální svět leží mimo její kompetenci. Věda pracuje redukcionistickou metodou, rozložením celku na prvky, jejich analýzou a syntézou. Opakem redukcionismu je holismus a hermeneutika, postupy, které věda odmítá. Věda si je vědoma, že její poznání fyzického světa je omezené, protože spolu se získáváním nových poznatků se objevují další neznámé oblasti a otázky. Postupy vědy se zabývá filosofie vědy, epistemologie, do které výrazně zasáhli jak pozitivisté, tak sir Karl Raymond Popper a po něm filosofové moderní. Pokud jde o metodu vědy, pak je to vedle pozorování a logické analýzy především experiment. Módní návod k jeho provádění poskytla především falsifikační teorie K. Poppera, i když byla jednostranná a z dnešního pohledu je už jen překonanou etapou. Vědeckou metodu totiž nelze simplifikovat a redukovat jen na deduktivní postupy a jen na falsifikaci hypotéz. K metodě vědy patří jak induktivní tak deduktivní procesy, pouhé pozorování, logická analýza, myšlenkový experiment i experiment reálný.

Hodnocení: Moderní věda, která si vypracovala exaktní metody, je jediným zdrojem přesného, objektivního, reprodukovatelného, intersubjektivního, „pravdivého“ poznání. Pouhá empirie, hermeneutika, vnuknutí, zjevení, duchovní poznání, čtení z „knihy“ Ákaša, nic z toho k objektivnímu poznání nevede. Všechny námitky proti vědě, např. ze strany postmodernistů a jejich pluralistického názoru, že věda je jen jedním z mnoha různých způsobů poznání, lze snadno vyvrátit. Pokud je poznání definováno tak, jak je uvedeno výše, pak takové poznání mimovědeckým způsobem dosažitelné není. Jinou námitkou je, že vědě, resp. vědci také jen věří. Nikoli, jejich „víra“ je podložena důkazy. Další námitkou je, že vědecké poznání nikdy nemůže být „absolutně“ správné. S tím vědci souhlasí, pokud místo slova „správné“ použijeme výraz „úplné“, ale tvrdí, že poznání se blíží asymptoticky k jistotě.

Odkazy: Fajkus B.: Současná filosofie a metodologie vědy. Filosofia, Praha 1997
Jelen J.: O metodě vědy a jejím poselství. Věda kontra iracionalita 4. Sborník. Nakl. V. Nosková, Praha 2008