Načítám...

Nezkrácený rozhovor s dr. Jiřím Grygarem pro časopis ASTRO

Kdy jste se začal zajímat o astronomii? Co vás na ní zaujalo?

O astronomii se zajímám od svých devíti let díky populárně-vědecké knížce pro mládež, kterou napsal Josef Pospíšil pod názvem "Vesmír novýma očima". Nejvíce mne zaujalo, že jsou hvězdáři schopni získat konkrétní geometrické i fyzikální vědomosti o tělesech, kterých se nemůžeme přímo dotknout a zkoumat je v nějaké laboratoři. Na rozdíl od fyziky není astronomie schopna ani připravit nějaké pokusy se zkoumanými předměty. Musí jenom trpělivě vyčkávat, co nám vesmír sám od sebe předvede.

Navzdory těmto omezením stále žasnu nad tím, jaké údaje o vzdálenostech, rozměrech, hmotnostech, teplotách atd. v dalekém vesmíru jsme schopni s dosti slušnou přesností zjistit a jak tím astronomie často poslouží fyzice při studiu podmínek, které nelze napodobit na Zemi.


Jak vysoká je pravděpodobnost, že nejsme ve vesmíru sami?

To nikdo neví. Je stále myslitelné, že ta pravděpodobnost je přesně nula, stejně jako je dobře možné, že je přesně jedna. Přirozeně máme jisté vědomosti o tom, že kolem mnoha hvězd v Mléčné dráze obíhají planety a při té pestrosti jejich vlastností se zdá docela pravděpodobné,že alespoň na některých planetách jsou podmínky vhodné pro život pozemského typu. Jenže ten život může být většinou jen docela primitivní a jednobuněčný, jak o tom svědčí okolnost, že z minulosti pár set milionů let po vzniku Země už zde máme zkameněliny jednobuněčných organismů, ale pak to trvalo nejméně tři miliardy let, než život pokročil k vícebuněčným organismům a skoro čtyři miliardy let, než přišel inteligentní člověk.
To nepřímo naznačuje, že inteligentní život ve vesmíru není příliš hojný. Současně si musíme klást otázku, kterou v r. 1950 jako první položil italský fyzik Enrico Fermi: "Pokud cizí civilizace existují, tak kde - k čertu - jsou?" Na tento Fermiho paradox je nejpřirozenější odpověď, že jsme ve vesmíru sami.
Prostě zatím nemáme na to, abychom na tuto zajisté vzrušující otázku uměli solidně odpovědět, a tak si to vynahrazujeme tu vtipnějšími tu hloupějšími spekulacemi.


Jak moc se vědci orientují ve vesmíru (co do vzdáleností, do jaké míry je vesmír "zmapovaný")?

Pochopitelně nejlépe je zmapována sluneční soustava, zatímco hvězdný vesmír a vesmír galaxií je na tom tím hůře, čím dále od Země se dostáváme. Například vzdálenost Měsíce od Země se běžně měří s přesností lepší než 1 centimetr, zatímco vzdálenost Slunce je známa s chybou asi 1km.
Vzdálenosti nejbližších hvězd však známe s chybou kolem 1%,zatímco vzdálenosti galaxií s chybami nad 10%. Právě na správném a přesnému rčení vzdáleností kosmických objektů od nás velmi záleží, když se snažíme určit hlavní fyzikální vlastnosti nebeských těles. Je to stále ústřední problém celé astronomie, a proto se mu také věnuje velká pozornost a měřicí metody se neustále zdokonalují.


Je vesmír konečný nebo nekonečný? Co o tom soudíte?

Je to skoro jako s těmi mimozemšťany, tj. vesmír může být jak konečný tak nekonečný. Navíc musíme rozlišovat, o jakou konečnost či nekonečnost jde? Vesmír může mít časový počátek, tj. v čase do minulosti je konečný, ale také nemusí. Stejně tak je to s jeho budoucností, která může být buď konečná nebo nekonečná v čase. Podobně může mít vesmír objem konečný, ale i nekonečný.
Teoreticky jsou pak myslitelné všechny možné kombinace prostorové a časové konečnosti či nekonečnosti, a astronomická pozorování nejsou dost přesná, aby některé možnosti jednoznačně vyloučila anebo potvrdila.

V současné době se většímu počtu astronomů zdá, že vesmír v minulosti začal v určité chvíli, tj. měl počátek v čase, ale pokud jde o budoucnost, tak je nejpravděpodobnější, že vesmír bude trvat věčně. Pokud je to pravda, pak objem vesmíru byl, je a stále bude nekonečný. Není to příliš názorná představa a vyžaduje od čtenáře neobvyklou míru abstrakce,protože nikdo si to neumí představit názorně. Nejsme na takovou situaci svými životními zkušenostmi vůbec připraveni.


Hrozí nám v nejbližších letech nebo i v daleké budoucnosti nějaká vesmírná katastrofa?

Astronomové vědí o dvou hlavních nebezpečích z kosmu. Tím prvním je srážka Země s planetkou o průměru alespoň 10 km. Tím druhým je výbuch a zničení nějaké hvězdy v blízkosti Země. To první nebezpečí je relativně vysoké: pravděpodobnost, že kdokoliv z nás zahyne vinou takové srážky, je přibližně stejná jako že zahyneme při letecké katastrofě. Astronomové postupně objevili asi 600 těles, která by se mohla v nejbližších tisíciletích srazit se Zemí, ale když se propočítaly jejich budoucí dráhy,tak odtud plyne, že v nejbližších třech tisících letech se ani jedno z těchto těles se Zemi nesrazí. Potíž je pouze v tom, že dalších asi 500těles tohoto kalibru dosud objeveno nebylo, takže jejich dráhy vůbec neznáme, a to se pak může stát cokoliv. Statistika však říká, že katastrofální srážky s planetkami přicházejí v průměru jednou za 50milionů let, zatímco lidstvo je zde teprve stěží 1 milion let, takže naděje na přežití lidstva jsou více než dobré.

Pokud jde o výbuchy a ničení hvězd, tak jsme v daleko příznivější situaci, jelikož astronomové dovedou předem říci, která hvězda může vybuchnout, a to v předstihu milionu roků. Navíc by muselo jít o blízkou hvězdu, řekněme do 30 světelných roků. Když opíšeme kolem Země kouli o tomto poloměru a poznamenáme si všechny hvězdy na obloze, které jsou uvnitř koule, zjistíme, že během nejbližšího milionu let nás nemůže ohrozit vůbec žádný takový výbuch. Jsme obklopeni zcela mírumilovnými hvězdami, které nám nikdy nebudou moci ublížit.


Dalo by se případné vesmírné katastrofě zabránit? Jak?

Pokud jde o planetky, tak prvním úkolem je dohledat těch zbylých přibližně 500 nebezpečných planetek, abychom mohli určit i u nich jejich budoucí dráhy. Kdyby se ukázalo, že některá planetka dráhu Země skutečně zkříží, tak lze navrhnout schůdné technické postupy, jak změnit její dráhu natolik, aby nás planetka minula. Rozhodně však nepůjde o rozbití planetky, jak jsme to viděli v holywoodských filmech Armageddon nebo Drtivý dopad. Pravděpodobně by stačilo změnit odrazivou schopnost povrchu planetky pro sluneční záření, a to buď tu odrazivost zvětšit zabalením celé planetky do lesklého Alobalu, anebo naopak odrazivost snížit posypáním povrchu planetky zcela tmavým práškem, např. tonerem do laserové tiskárny.Zní to sice poněkud bizarně, ale první výpočty ukazují, že to je velmi schůdná a bezpečná cesta, jak se srážce s planetkou vyhnout, pokud se o tom nebezpečí dozvíme včas. V budoucnosti budou možná navrženy ještě důmyslnější a bezpečnější metody.
Pokud by měla v daleké budoucnosti vybuchnout poblíž nás nějaká dosud anonymní hvězda, tak by to naši potomci díky astronomům věděli v předstihu alespoň milion roků, a to je dost dlouhá doba na vymyšlení účinné obrany.


Mluví se stále o globálním oteplování naší planety. Může za to Slunce nebo my, lidé?

Dosud nevíme, zda globální oteplování je trvalý, nebo jenom dočasný jev. V minulosti Země se střídaly epochy globálního oteplování a ochlazování i v době, kdy na Zemi lidé jeątě nežili. Proto je zřejmé, že ke změnám průměrné teploty dochází díky jemně vyladěným vztahům mezi slunečním zářivým výkonem a okamžitým stavem zemské atmosféry, hydrosféry i litosféry (ovzduší, oceán, pevniny). Je pravděpodobné, že v tuto chvíli je část globálního oteplování vyvolána lidskou průmyslovou činností, ale mám pocit, že dosud nikdo přesně neví, jaký je podíl lidské činnosti na zmíněném globálním oteplení ve II. polovině XX. stol.

Odtud to už nebylo otištěno:

Uznáváte astrologii jako vědu? Co si myslíte o astrolozích?

Ne, astrologie nemá s vědou nic společného, protože zcela programově odmítá kritickou vědeckou metodu. Je téměř nemožné si představit, jakými procesy by individuální lidské osudy byly ovlivňovány vzdálenými planetami, Měsícem a Sluncem. I kdybychom však na chvíli připustili, že existují nějaké tajemné vztahy mezi nebesy a člověkem, o kterých věda dosud nic neví, tak pořád lze tuto domněnku zkoumat statisticky. Lze přece sestavit astrologické předpovědi podle nějakých astrologických pravidel pro velké množství lidí, a pak porovnávat předpovědi se skutečnými osudy či vlohami těch jednotlivců, pro něž byly předpovědi sestaveny.
Takových pokusů už proběhlo povícero, pro soubory desítek tisíc osob, a výsledek je žalostný: souhlas mezi vypočteným a skutečným osudem či vlastností daného člověka není o nic větší, než kdybychom ty parametry náhodně hádali, bez přihlédnutí k astrologickým výpočtům. Podobně neúspěšně dopadly pokusy německých astrologů předpovědět konkrétní události pro pouhý jeden rok do budoucnosti. Téměř nic z toho, co konkrétně předpověděli (atentáty, úmrtí význačných osob, přírodní katastrofy) se nestalo, a naopak došlo k mnoha velmi významným událostem, které vůbec nepředpověděli.

Podle mé zkušenosti jsou astrologové neobyčejně úspěšní v předvídání minulosti. Četl jsem nesčíslné množství tvrzení o "předpovědi" atentátu na Kennedyho nebo na newyorská dvojčata, smrti princezny Diany či loňských povodní u nás. Všechny tyto předpovědi mají společnou vadu, že byly publikovány až poté, co se zmíněné události odehrály. Konkrétní předpovědi budoucnosti astrologům nikdy moc nešly.
Navrhuji jednoduchý praktický test úspěšnosti astrologie: v létě r. 2004 se k Saturnu dostane kosmická sonda Cassini. Dokázal by některý astrolog do konce letošního roku předpovědět, kolik ta sonda objeví dosud neznámých měsíců planety Saturn a co převratného zjistí při studiu měsíce Titan zblízka? Nebo třeba kdo se stane americkým prezidentem v r. 2008?


Může Měsíc ovlivňovat naše chování?

Pokud se tím myslí fyzikální vlivy, tak nemůže. Není k tomu žádný kloudný důvod. Lidské chování však přirozeně může ovlivnit pohled na Měsíc prostřednictvím estetického zážitku. Dokonce tak lze ovlivnit i chování Rusalky, viz ona slavná Dvořákova árie.


Existují geopatogenní zóny?

Nejprve se musím optat, co se tím názvem vlastně myslí? Jsou to jednorozměrné, dvojrozměrné nebo trojrozměrné útvary a jaké mají ty zóny mít vlastnosti?
Z názvu se může zdát, že jde o nějaké plochy na zemském povrchu, které záporně ovlivňují zdraví lidí, popřípadě zvířat. Tak např. bažina je z tohoto hlediska skoro určitě patogenní zóna, protože se tam člověk nachladí a případně dostane revma. Jinou patogenní zónou by mohly být ledovce, vřídla horké vody, atp.

Obecné povědomí však považuje za patogenní zónu něco, co nelze nijak přesně definovat, ale přitom se její poloha dá určit pomocí proutku či nějaké varianty virgule apod. To je přirozeně holý nesmysl stejně jako přístroje či různé dečky na "odrušení" těchto fiktivních patogenních zón. Občas se setkávám s tvrzením, že se patogenní zóny samovolně stěhují, a proto se musí "měření" po nějaké době opakovat. To je poměrně rafinovaná cesta, jak z důvěřivých lidí tahat neustále další a další peníze.

Co byste na závěr vzkázal čtenářům Astra?

Ve 21. století lze poměrně dobře odlišit solidní vědecké poznatky od blouznivých spekulací. Stačí srovnat výsledky, kterých dosáhla věda soustavným využíváním metod kritického vědeckého myšlení, s těmi blamážemi, které každoročně předvádějí různí věštci, vynálezci motorů na čerpání kosmické energie a další pošetilci, anebo též cyničtí obchodníci s lidským neštěstím.
Nelze si přece nevšimnout, že k přenášení myšlenek používáme rozhlas a televizi spíše než telepatii, k léčení těžkých chorob spíše vědeckou medicínu než homeopatii a v předvídání budoucnosti slaví úspěchy spíše astronomové než astrologové.
Přál bych proto čtenářům Astra, aby pěstovali vlastní logické myšlení, které je nejlepší cestou k tomu, aby člověk dokázal ve vlastním zájmu oddělit koukol od pšenice.

Jiří Grygar je viceprezident Evropské rady skeptických organizací (ECSO)
Nezkrácený rozhovor pro časopis ASTRO — otázky kladla Mgr. Alena Součková (březen 2003)
Publikováno se svolením pana Jiřího Grygara
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace