Načítám...

Když je Šarlatán skutečně šarlatán

Film Agnieszky Holland o životě a díle léčitele Jana Mikoláška vyvolává hodně otázek – mimo jiné i tu, jak vůbec takové dílo posuzovat. 

 

Mikolášek filmový a skutečný

V první řadě je film propagován jako životopisný, ale zároveň sami autoři přiznávají, že se postavou skutečného léčitele spíše jen inspirovali. Máme tu tedy střet faktů a autorské licence scénáristy Marka Epsteina. Za jiných okolností by to snad tolik nevadilo, tady se však zabýváme historickou postavou z nedávné minulosti. Skutečné negativní vlastnosti jsou u ní přitom spíše potlačené, a naopak události, které by je měly vykreslovat, jsou uměle dodané.  

 

Tvůrcům se tak podařilo vytvořit konfliktní osobnost, která má s reálným předobrazem jen velmi málo společného. Pro běžného diváka budou přesto obě postavy přirozeně splývat.  Reálný život druhých nikdo jiný nezná a hranice mezi filmovou a reálnou osobou splývají lidem zcela zákonitě. Zde navíc hranici mezi filmovou a reálnou postavou ztratili zřejmě i jeho tvůrci.


Sám Marek Epstein totiž v rozhovoru pro E.15.cz na otázku Ivy Přivřelové “Teď mluvíte o Mikoláškovi skutečném, nebo filmovém?” doslova odpověděl:

“Já je moc neodlišuju. Snažil jsem se Mikoláška pochopit a mít ho rád. Obdivuju ho za to, kolik rozdal zdraví. Otázka je, jestli někoho kvůli jeho slabostem máme zatratit, nebo jsou slabiny součástí každého z nás, kterou je třeba přijmout.”1

Mikoláškův životní příběh i jeho osobnost jsou přitom ve filmu překopány důkladně. Co naopak tvůrci ponechali a čem nepochybovali jsou Mikoláškovy léčitelské schopnosti, které jsou však nejkontroverznějším tématem celého jeho života. I sama režisérka Agnieszka Holland prohlásila v rozhovoru pro Deník.cz:


„Ve štábu nebyl snad jediný člověk, jehož babičku či tatínka by Jan Mikolášek neléčil. A i když se o tom mnoho nemluví, má i své pokračovatele.“2

Z toho, že má Mikolášek své pokračovatele, které by film mohl inspirovat, je právě na místě mít obavy. Zvláště potom, co na mnoha zpravodajských serverech vyšly s uvedením filmu články, které Mikoláškův život popisují bez stopy pochybnosti o jeho skutečných léčitelských kvalitách.3 4 5 6 7 8

 

Uroskopie

Zobrazení Mikoláškových metod je realistické ve filmu i ve skutečnosti “diagnostikoval” (uvozovky jsou zde správně) Jan Mikolášek nemoci pohledem do lahvičky s močí. 

 

Tuto metodu samozřejmě nevynalezl. Ostatně sám tvrdí, že se jí naučil od Josefy Mülbacherové z Volduch u Rokycan, kterou poznal roku 1918. 

Uroskopie (též uromancie) je starověká předvědecká diagnostická metoda, která byla oficiální (tehdy ještě velmi málo vědeckou) medicínou zatracena před pěti staletími pro prokazatelnou nespolehlivost.9 10

 

V čem je problém s Mikoláškovým bylinkářstvím?

První slabinou Mikoláškova “léčení” je tedy diagnostika. Není ani nejmenší naděje, že by většinu diagnóz, na které předepsal své byliny, určil správně. Ve filmu jmenované diagnózy ale alespoň existují, což se o nemalé části diagnóz skutečného Mikoláška říci nedá.

Druhou slabinou jsou samotné byliny. Ne že by byliny neobsahovaly žádné účinné látky, obsahují je však ve velmi různém množství. To je ostatně jeden z důvodů, proč se dnes na většinu nemocí předepisují léky v podobě pilulek nebo injekcí. Lékař potřebuje znát množství účinné látky například v poměru k věku a hmotnosti pacienta. Unifikované balíčky čajů takové dávkování rozhodně neumožňují.

Velké množství bylin, používaných v lidovém léčitelství má navíc nedokazatelný (v lepším případě) nebo i negativní účinek. Naštěstí Mikolášek tyto byliny ani nesbíral. Nakupoval je z národních podniků Živina a Léčivé rostliny Zbraslav nad Vltavou11, přebaloval je a prodával pacientům za výrazně vyšší ceny. Podle vlastního tvrzení v dobách největší slávy koncem 40. let minulého století předepsal pacientům průměrně vagon bylin měsíčně. Takové množství bylin rozhodně žádná zahrada poskytnout nemohla.

O tom, jak účinné mohly nebo nemohly být Mikoláškovy léčebné postupy máme představu mimo jiné i díky knize Životní příběh Jana Mikoláška od Ivany Šulcové a Martina Šulce12. Víme tedy, že nevybočují z tehdy běžné léčitelské praxe. To znamená, že některé jsou účinné v méně závažných případech, jako je průjem s nepříliš těžkým průběhem, podrážděný žaludek nebo nachlazení.

Dá se předpokládat, že většinou měly Mikoláškovy čaje účinek prostě jako čaj. Vlastně ještě slabší. Bylinkové čaje totiž zpravidla neobsahují tein.

 

Iluze zázračného léčitele

Ok, byl to prostě obchodník s čajem, no a co? Jistě, pití čaje lidi většinou na životě neohrožuje, ale to jedení cukrových kuliček zpravidla také ne. Asi už víte, kam tím mířím. Problém je zanedbání lékařské péče při iluzi léčení, a k tomu u Mikoláška docházelo. Jde o úplně stejný problém, který v současné době představuje homeopatie.

Tady se dostáváme k velmi vážným věcem, protože přinejmenším podle zápisků (uvedených v již zmíněné knize) kurýroval Mikolášek i tuberkulózu, rakovinu nebo žloutenku13. Na tuberkulózu ordinoval jakýsi likér z osmdesáti vajec s citrónovou šťávou, koňakem a islandským mechem. Můžeme jen doufat, že mezi takto “léčenými” nebyl pacient se skutečnou tuberkulózou.

Podobně má v zápiscích i “lék” na žloutenku – zábaly přes břicho a bylinný čaj – a na “otevřenou rakovinu” – výplachy roztokem kamence.

Pouze u zánětu slepého střeva má poznámku “do nemocnice k chirurgickému zákroku”. Jistě i dnešní léčitelé nemají rádi, když jim pacient v krátké době zemře na něco, co by vyžadovalo jen malý lékařský zákrok. Na druhou stranu přinejmenším  několik z dochovaných zápisků popisuje postup, který by pacienta s odpovídající diagnózou ohrozil na životě právě z důvodu zanedbání péče.

Mezi “léčenými” nemocemi jsou pak i vágní diagnózy jako “nežidy, vyrážky, exémy” nebo “boláky.” Takové projevy mohou mít i velmi vážná onemocnění a doporučené postupy (mazání sádlem, čajové obklady) jsou naprosto nedostatečné.

Je otázka, zda byl Mikolášek skutečně tak bezohledný, nebo se dostal do myšlenkové pasti mnoha současných šarlatánů. Ta vypadá tak, že se pacienti, kteří se jakkoli uzdravili (zpravidla bez přispění neortodoxních léčebných metod) k léčitelům vracejí, protože jim připisují zlepšení svého stavu. Ti ostatní se nevracejí, protože jsou zklamaní nebo mrtví. Léčitel má tedy příležitost setkat se pouze se svými “úspěchy”.

I když se tedy jednou za čas objeví případ představující fatální selhání, drtivá většina zákazníků bude léčitele v jeho iluzi vlastní zázračnosti podporovat. Důsledkem bývá, že se za každým podobným léčitelem táhne řada hrobů, které pro něj ale zůstanou neviditelné. Mikolášek se skutečně ve filmu setkává s nezdarem v podobě Němce, kterému odmítne léčit dceru. Později si pro něj nešťastný otec přijde v nacistické uniformě.

Tohle je scéna, ze které mám skutečně nepříjemný pocit, jako ostatně u podobných situací v průběhu filmu několikrát. Všichni, kdo o zázračných schopnostech léčitele pochybují, jsou buď despotové, služebníci totalitních režimů, nebo osoby mdlé mysli. Dehonestování protivníků nebo i jakékoli kritiky je postup charakteristický pro propagandu a také pro manipulativní chování. Objeví-li se v životopisném filmu podobná scéna vícekrát, vždy je to důvod zbystřit.

 

Dar od Boha?

Tato úvaha mi, pravda, nepřísluší, ale podle mého by se měli ozvat alespoň ti skeptičtější mezi věřícími. Mikolášek  (reálný i filmový) totiž chápal svoji zázračnou schopnost jako “dar od Boha”. Toto přesvědčení se snažil utvrzovat především v ostatních.

Mikolášek rád vyprávěl, jak kdysi usnul na louce při sběru bylin. Ve spánku k němu přišla postava – anděl, dotkla se prstem jeho hrudi a řekla: „Sbírej, sbírej… Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě.“ Dekorace s tématem tohoto výjevu byly prý často vystavené v místech, kde pobýval. V Jenštejně nakonec nechal instalovat pozlacenou sochu tohoto anděla.

Uvedený “detail” se ve filmu neobjevuje, za to narážky na víru a její vliv na schopnost léčit ano. Jistě není třeba člověku vyvracet. Pokud bude považovat za dar od Boha třeba hudební sluch. Je ale otázkou, zda za něco takového můžeme považovat i situaci, kdy je za “dar” považováno něco, co v našem vesmíru možné není.

Můžete mít “od Boha” (nebo, pokud tomu věříte, od Boha) nadání k řízení automobilu, nemůžete ale mít “dar” nastartovat auto bez motoru. Jenže Mikolášek po celý film něco takového používá a od nás se očekává, že tomu budeme věřit. Navíc používal víru i jiným nepříliš poctivým způsobem. Tvrdil totiž, že se lidé uzdraví pouze v případě, že mají sami silnou víru v uzdravení. Na jednu stranu jistě takové přesvědčení léčbu usnadňuje, z jiného pohledu ale také nabízí léčiteli mnoho prostoru pro obhajobu neúčinné léčby. 

 

Dobový kontext

Můžeme se ptát, proč s kritikou Mikoláškovy podivné živnosti nepřišli tehdejší skeptici? Problém je, že v době jeho největší slávy u nás žádná skeptická organizace neexistovala a Mikoláška nějaký čas nebylo ani možné veřejně kritizovat vždyť mu věřil i sám prezident Antonín Zápotocký! 

 

A přesto kritika už v této době vznikla. Pochází z pera zakladatele Ústavu pro výzkum veřejného mínění Čeňka Adamce. Jméno Mikolášek se v ní ale objevit nesmělo, proto v eseji Mistr Severin po 600 letech najdeme příběh Jaroslava Cyrílka, který ovšem jako by mu z oka vypadl.

 

Kritika šarlatánů byla obecně v té době těžší než dnes. Informace o diagnózách a lécích nebyly běžně dostupné, medicína založená na důkazech ještě neexistovala.14

Silnější kritika Mikoláškova šarlatánství se tedy objevuje až od roku 1958 v Mladé frontě, Zemědělských novinách, Práci a Rudém právu.15 16 17. Je příznačné že zatímco redaktoři jiných novin zesměšňovali Mikoláškovu léčitelskou praxi, Rudému právu vadilo především jeho podnikání.

Pro dnešní skeptiky by ovšem tyto články představovaly asi spíše zklamání. Jsou ironizující a bez odborné úrovně, která by byla opravdu potřebná. Při zpětném hodnocení Mikoláškovy činnosti se tedy můžeme spoléhat spíše na popisy jeho léčitelských postupů. Odpověď na otázku, zda byl skutečným šarlatánem je ale i tak krutě jednoznačná.

Je trochu absurdní, že za svůj největší podvod Jan Mikolášek nikdy nebyl ani obviněn, a (možná to bude pro některé filmové diváky spoiler) nebyl obžalován ani z vraždy a nikdy mu nehrozil trest smrti. To vše je umělecká licence. Ve skutečnosti byl obžalován z krácení daně, korupce, předražování bylin a nepovolené stavby. Nejvíce sporná část celého filmu se tedy nestala a činů, z nichž byl obviněn, se velmi pravděpodobně skutečně dopustil. (I když některé z nich bychom dnes už za zločiny nepovažovali.)

Ne každý, kdo byl pohnán před soud v době vlády komunistů, byl automaticky dobrý.

 

Opravdu se tolik bojíme kácet modly?

Film Šarlatán je natočený velmi dobře, a vyvolává proto otázky po umělecké svobodě, hranici morálky a poselství umění jako takového. Lze jen tak měnit "polaritu" historických postav? Je dílo oslavující něco špatného, jako třeba vydělávání peněz na nemocných předstíráním léčení, hodné odsouzení?

Můžeme autorovi odpustit, že si nepoložil zásadní otázku: Jaká je povaha této postavy? Nebo možná i to, že se zamyslel, ale zvolil jinak než bychom předpokládali? Podle mě se tak autor rozhodnout může, divák má zase právo takovou interpretaci odmítnout.

A právě v tom vidím hlavní problém. Dokonce ani filmoví kritici se nijak výrazně nepozastavují nad tím, že Mikolášek používá léčebně - diagnostickou metodu, která v našem světě prostě nemůže fungovat. Kamil Fila (Aktuálně.cz), Mirka Spáčilová (iDnes.cz), Spooner (MovieZone), Věra Mišková (Právo), Tomáš Seidl (Aktuálně.cz) i Kristina Roháčková (iRozhlas) to přijímají prostě jako fakt. Jsme v podstatě zavaleni propagandou léčitelství. S vděčností tedy vítám alespoň trochu nedůvěřivou reakci v pořadu Čelisti na Radiu Wave z 21. srpna 2020.

Kdyby byl Šarlatán pojatý jako fantasy nebo se odehrával v paralelní realitě, kde bychom mohli takový předpoklad přijmout jako součást jeho světa, bylo by to ještě v pořádku. Jenže tak to není. A pokud to není možné a existují i důkazy, že to opravdu možné nebylo, musíme předpokládat, že skutečný “temný” rozměr Mikoláškovy postavy je ten, který tvůrci přehlédli, nebo spíše spolkli i s navijákem.

 

 


Kam dál?

A co když někdo s COVID zemře při autonehodě? Zobrazit

A co když někdo s COVID zemře při autonehodě?

Stručná informace o principu hlášení "úmrtí na COVID" ve zdravotnických statistikách.
Út 14. 4. 2020 Přečíst
Umírá se na COVID, nebo s COVID? Zobrazit

Umírá se na COVID, nebo s COVID?

V souvislosti s onemocněním COVID se v médiích objevují i někteří lékaři, kteří tvrdí, že v případě smrti „na COVID“ jde ve skutečnosti obvykle o smrt „s COVID“. Ve světle současných poznatků není takové tvrzení obhajitelné.
Čt 27. 8. 2020 Přečíst
Dvě reportáže o účasti Klubu skeptiků Sisyfos na Veletrhu vědy Zobrazit

Dvě reportáže o účasti Klubu skeptiků Sisyfos na Veletrhu vědy

Claire Klingenberg: I klub skeptiků Sisyfos rozhodně patří na Veletrh vědy, který se odehrával na le...
Čt 21. 6. 2018 Přečíst
Čeští skeptici - Kdo jsou a co chtějí Zobrazit

Čeští skeptici - Kdo jsou a co chtějí

Čeští skeptici s podtitulem Kdo jsou a co chtějí jsou především knihou humoru a údivu nad tím, co vš...
So 22. 8. 2015 Přečíst
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace