Rezonanční terapie” a její souvislosti (Trochu teorie nikoho nezabije)

Preprint - určeno pro Zpravodaj Sisyfa 1/98

Jaký nonsens představuje tzv. rezonanční terapie, vysvětlil ve výše uvedeném článku doc. Pekárek. Z fyzikálního i biologického hlediska je zřejmé, že “léčba” nemůže mít žádný efekt, a chybí samozřejmě i jakýkoli objektivní doklad o její účinnosti. Jak je tedy možné, že se šíří po světě, že ji nekriticky přijímají a zřejmě jí věří i vysokoškolsky vzdělaní lidé a že je stát ochoten tyto šarlatánské “léčebné” programy financovat? Pokud vše nechceme chápat jen jako podvod a výhodný byznis, zbývá jediné vysvětlení: Rezonanční terapie může mít takový úspěch jen proto, že její principy mají své kořeny v postmoderní filosofii a pseudovědě, a že “rezonují” s iracionálními představami značné části dnešní společnosti.

Jde o jev celosvětový. Rezonanční terapie není českým objevem, ale přišla k nám z Německa a ještě více je rozšířena v USA. Trh s kosmickými rezonančními rourami tam kvete velice úspěšně.

Nejde ale jen o léčbu lesů. Analogickou je “léčebná” metoda JL (Joint Line) pana Jiřího Langa. Její princip popsal Langův “teoretik”, doc. RNDr. Ivo Chudáček, DrSc. Základem “léčení” je tzv. radionický vysílač (plastiková trubka s bočným otvorem), do nějž se vkládá “rezonátor”, duchovní energií pana Langa nabitý obraz léčeného objektu. Radionický vysílač pak vysílá, prostřednictvím ódického, morfického pole, kódované hologramy na adresu, kterou je originál rezonátoru, tedy léčený objekt. Přiloží-li se k rezonátoru lék, přenáší se jeho léčebná informace do pacientova těla ev. do jiného objektu.

Rezonanční terapii nabízejí nyní mnozí léčitelé a také na I. sympoziu bioinformatiky v Brně v říjnu 1997 bylo předneseno několik referátů na toto téma, např: “Rezonanční pole, vliv a měření jejich intenzity” (Fr. Blažek), nebo “Rezonanční systémy a jejich speciální stimulátory” (Ing. M. Vaňková).

Zastánci těchto metod mluví o holistické, rezonanční terapii prostřednictvím morfických polí. Odkud se tyto termíny vzaly? S překvapením zjistíme, že jejich původ leží v oblasti vědecké, a že se přes filosofii dostaly až do sféry alternativní medicíny.

Holismus vytvořili v biologii ve 20. letech našeho století J.C. Smuts a J.S. Haldane. Odmítli tehdy převládající vitalismus, vycházející z Deskartovy dualistické představy o hmotě a duši, a navrhli vlastní výklad autoregulačních, heomeostatických mechanismů živých organismů. Podle nich spolu všechny části živého těla navzájem souvisejí, ale vlastnosti celku nelze ze součtu částí odvodit, vynoří se teprve, jako nová kvalita, spojením částí v celek. Domnívali se proto, že je celek studiem jeho částí neanalyzovatelný. Dnes víme, že tato metafyzická spekulace, odpovídající tehdejšímu stavu vědy, byla chybná, a že právě jen “mechanistickým”, vědeckým rozborem prvků lze vlastnosti vyššího hierarchického stupně postupně pochopit.

Ve 2. polovině našeho století prožil holismus renesanci. Zařadili jej do svého vidění světa postmoderní filosofové a alternativní medicína. Smysl holismu byl však významně posunut. Místo studia hierarchií a zdůrazňování nové kvality celku se postmoderní holismus vrátil ke středověké hermetické filosofii, která hlásala, že každá částice v sobě obsahuje princip celku a naopak. A protože organismus souvisí neoddělitelně se svým širokým okolím, tak se nakonec každá jeho částice obráží ve Vesmíru, kosmu. Patronem holistů se stal Hermes Trismegistos, podle něhož “co je nahoře, je také dole”. Musí proto existovat korelace mezi astrologickými konstelacemi a lidskými osudy. Na tento princip se odvolávají vedle astrologů i parapsychologičtí léčitelé, kteří údajně využívají k léčení kosmické síly. Z druhé strany se na týž princip odvolávají akupunkturisté, když pícháním do miniaturního homuncula, kterého nacházejí kdekoli na těle, včetně boltce a zubů, ovlivňují “celostně”, holisticky organismus.

Holismus dnešních léčitelů obsahuje i další představu, že vše je vždy podřízeno vyššímu nemateriálnímu celku. Člověk i kosmos mají údajně společné řídicí centrum duchovní povahy, nadřazené hmotě. Tento “postmoderní” holismus se tak paradoxně vrátil k vitalismu, proti kterému byl původní, biologický holismus, namířen. Holističtí léčitelé se snaží působit na blíže nedefinované duchovní centrum, z něhož pak má vyvěrat léčivá energie, dynamis, prána, čchi, ód, orgonská energie a pod. V praxi ovšem léčitelé, včetně homeopatů, takto nefilosofují. Léčit celostně, holisticky, znamená pro ně jednoduše léčit “celého člověka”.

Morfogenetické pole (morfé – tvar, genesis – zrození, vznik) je dalším termínem, kterým manipuluje “rezonanční terapie”. Pojem pole zavedl do vědy, a to do fyziky, Faraday. Do biologie jej přijali experimentální embryologové teprve ve 20. letech našeho století. Zjistilo se, že se buňky, tkáně a orgány v průběhu vývoje navzájem ovlivňují, že jedna složka vyvolává, indukuje vznik složky jiné (Spemann). Předpokládalo se, že indukce jsou zprostředkovány chemickými látkami, které ve tkáni vytvářejí metabolické gradienty (Child). Prostor, ve kterém se toto vzájemné působení projevuje, nazval Gurvič morfogenetickým polem. Jeho povahu však plně objasnila teprve daleko později molekulární genetika. Jsou to oblasti s koncetračním spádem produktu některého regulačního génu. Tímto produktem jsou bílkovinné morfogény, jejichž pole pak určuje a řídí vznik (prostřednictvím dnes už do značné míry poznaných fyzikálně-chemických kaskád) základních os těla, segmentaci trupu a končetin a také postupný vývoj jednotlivých orgánů. Moderní biologie považuje dnes časově-prostorová morfogenetická pole za základní řídicí moduly vývoje organismu.

Skupina postmoderních filosofů, tzv. strukturalistů, pojem morfogenetického pole převzala, ale dala mu opět zcela jiný smysl.

Strukturalismus byl původně odbornou, vědeckou disciplínou, která se zabývala linguistikou, analýzou struktury jazyka. Jejím zakladatelem byl na začátku století Švýcar Ferdinand de Saussure. Brzy se ukázalo, že tento formální, v podstatě matematický postup lze výhodně použít i k analýze struktury jiných předmětů. Strukturalismus se tak stal obecnou teorií o stavbě, o znacích. V 60. letech byl už používán v psychologii, historii, v kulturní a sociální antropologii. Štafetu pak převzali francouzští “poststrukturalisté”, především Lyotard a Derrida, kteří však chápali strukturalismus filosoficky, abstraktně a vzdálili jej racionální vědě. Názorová nejednotnost a nesrozumitelnost jejich výkladu pak vedly rychle k úpadku strukturalismu.

V r. 1986 byl však znovu vzkříšen, a to v biologii, “Ósackou skupinou pro studium dynamických struktur”. Bylo to seskupení několika desítek odborníků nejrůznějších profesí a tedy i názorů. Jejich cílem bylo vysvětlovat vznik a vývoj tvarů, struktur, a to jak jedince, tak i organismů v průběhu evoluce. A v jejich teoriích hrál dominantní roli právě pojem morfogenetického pole. Nechápali ho však v materiálním smyslu, jako fyzikálně-chemickou záležitost. Pro většinu z nich má termín pole formální, matematický smysl. Náš prof. Neubauer ho chápe jako pojem geometrický. Snahu o dematerializaci pak dovedl k mystické dokonalosti Ruppert Sheldrake, nejznámější autor této skupiny. Ve svých knihách “Tvůrčí Vesmír” a “Tao přírody” (Gardenia Publ., Bratislava, 1990) definuje Sheldrake morfogenetické pole jako speciální případ polí morfických. Má jít o obecný transcendentální princip, který je základní utvářecí příčinou, podobně jako Einsteinova gravitace nebo jako duše ve středověké filosofii. Podle Sheldraka jsou morfická pole fyzikům zcela neznámá. Ovládají jak vývoj organismů, tak i neživé přírody, např. krystalů, pomocí “morfických rezonancí”.

Morfické rezonance. Růst krystalu i živého organismu je podle Sheldraka řízen kumulativní, kosmickou pamětí, do které byl pomocí “morfických rezonancí” vložen záznam vývoje předchozích jedinců. Morfická rezonance neobsahuje energii, ale informaci, a nezeslabuje se se vzdáleností. Když látka opět krystalizuje, a to kdekoli na světě, je ovlivněna morfickou rezonancí, vyvolanou někdejším růstem prvního krystalu. Prostřednictvím nemateriálních rezonancí jsou děděna i morfická pole organismů: vyvíjející se zárodek se podle Sheldraka naladí na morfické pole svého druhu a přebírá poznatky ze sdílené kumulativní paměti. Na morfických rezonancích jsou závislé i instinkty, chování i paměť jedinců. I přírodní zákony mohou být jen návykem, udržovaným morfickými rezonancemi, a nemusí být tedy nekonečně stálé. Sheldrake dále tvrdí, že morfogenetická pole nejsou stabilní, ale že mají vlastní evoluční dynamiku a že se vyvíjejí k předurčenému cíli, ke svým atraktorům.

Entelechia. Sheldrake tak morfogenetické pole ztotožnil s Drieschovým termínem entelechie z konce minulého století. Entelechia měla být nemateriálním, neenergetickým, neprostorovým, ale do prostoru působícím, a tedy zcela nepředstavitelným principem, který měl řídit vývoj organismů k určitému prospektivnímu cíli a zajišťovat také jeho celistvost. Ve vědě byly Drieschovy vitalistické představy zcela neplodné a byly proto všemi experimentálními biology odmítnuty. Teprve novodobí strukturalisté pojem entelechie znovu oživili. Prof. Neubauer jej dokonce pokládá za “precisně vypracovaný pojem, snad nejlepší, s jakým kdy biologie disponovala”.

Sheldrakova próza je jistě zajímavým literárním dílem, ale z věcného hlediska jde o patetické mystické bloudění, odporující zdravému rozumu i všemu, co moderní věda poznala. Přesto byly tyto poststrukturalistické názory spolu se všemi pojmy, o kterých jsme mluvili, přijaty s nadšením laickou, ale i odbornou, postmoderně laděnou veřejností a zejména sférou alternativní medicíny.

Co říci závěrem? Morfogenetické pole, holismus i strukturalismus byly původně racionální vědeké pojmy, s přesně definovaným obsahem. Postmoderní filosofie je zbavila jejich původního smyslu a naplnila je mystikou, až se nakonec staly ve zcela iracionální podobě teoretickým podkladem pseudovědeckých postupů alternativní medicíny. Nic překvapivého. Deformování a zneužívání vědeckých poznatků je typickým znakem postmodernismu, který svým vlastním kuriózním způsobem interpretuje i Einsteinovu relativitu, kvantovou fyziku a třeba i deterministický chaos. V rukách šarlatánských léčitelů se však stává reálnou hrozbou. Užívání pseudovědecké terminologie a hantýrky dodává totiž jejich pochybné disciplíně zdání věrohodnosti v očích neinformované veřejnosti.

“Rezonanční terapie” se tak stala součástí dnešní postmoderní kultury, která představuje široký názorový proud, sahající od nejvyšších pater akademické filosofie až k suterénním alternativním léčitelským metodám. Nemyslím, že je nutné znovu dokazovat iracionalitu a nemožnost účinku “rezonanční terapie” a podobných metod. Nebylo to cílem článku. Ostatně, dnes je i u nás dostupná kritická literatura.