Načítám...

Náhoda a nutnost. Recenze: Jacques Monod v zrcadle dnešní doby (Anton Markoš, ed.)

Náhodou jsem objevil A. Markošem editovanou knihu a nutně se vám musím se svými dojmy svěřit, protože jde o publikaci jedinečnou už svou multidimenzionální šíří. Obsahuje jednak překlad knihy Jacques Monoda „Náhoda a nutnost“ s podtitulem „Pojednání o přírodní filosofii moderní biologie“ z roku 1970 a jeho nobelovskou přednášku, jednak dvanáct autorských doprovodných článků. Je vydána v edici „Práce Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze“ v nakl. P. Mervart (2008).

Jacques Monod (1910-1976), nositel Nobelovy ceny za objev kybernetiky genových regulací z r.1965, shrnul na konci své vědecké kariéry své zkušenosti do zásadního díla o evoluční biologii, díla snad nejvýznamnějšího od r.1942, kdy J. Huxley zformuloval v knize „The Evolution – Modern Synthesis“ principy neodarwinismu. Monodovi se podařilo na malém prostoru (140 stran v českém vydání) výstižně a srozumitelně popsat základní principy neodarwinismu, vysvětlit mechanismus evoluce a nastínit i význam evoluční teorie pro evoluci kulturní. Základní tezí jeho knihy je přesvědčení o objektivní realitě světa, o schopnosti vědy, jako jediné, odhalit objektivní pravdu o světě, o základní invariantní, konzervativní podobě života a o náhodnosti mutací jako o východisku evoluce.
Vysvětluje podstatu života, popisuje stručně ontogenezi i fylogenezi, vyrovnává se s filosofickým vitalismem i animismem a obhajuje racionalitu vědy. Dílo se ihned stalo „katechismem“ darwinistů a převážná většina dnešních světových biologů pokládá Monodův výklad i jeho „filosofickou“ interpretaci evoluční teorie za stále platnou. Další vývoj darwinismu v podstatě jen potvrdil, rozvinul a doplnil Monodovy závěry. Ten, kdo chce porozumět evoluci a její teorii, konečně dostává do ruky dílo zásadního významu, které spolu s Darwinovou knihou o Vzniku druhů a Sobeckým genem R. Dawkinse poskytuje ucelený darwinistický výklad živé přírody.

Vděčnost A. Markošovi a jeho kolektivu však není na místě. Prvním plánem vydání knihy totiž nebylo poskytnout českým čtenářům jedno ze základních darwinistických děl, ale získat vhodný terč pro kritiku nejen Monodových názorů, ale především pro ostrou kritiku darwinismu, moderní vědy a také Českého klubu Sisyfos (!). Monodova kniha totiž podle Markoše vyjadřuje přesvědčení, že „není pravdy mimo vědu“, a je proto „stálou výzvou i pro naši dobu“. Markošův sborník je tedy odpovědí na tuto výzvu. Proto také mezi autory chybí evolucionista, který by vysvětlil, opravil a zejména doplnil Monodův výklad na základě poznatků dnešní, daleko rozvinutější darwinistické evoluční vědy. Kromě prakticky jediného článku L. Kováče, který věcně a na vysoké odborné úrovni rozvíjí Monodovo téma náhody a nutnosti, všichni ostatní autoři Monodovy názory kritizují, avšak převážně z dnešního filosofického, postmoderního hlediska. A. Markoš vtělil své výhrady vůči Monodovi do 73 často ironizujících poznámek na konci překladu.
F. Cvrčková se jako bioložka ptá, zda „zbývá něco i po čtyřiceti letech“ z Monodových názorů a odpovídá, že mnoho ne: Žádné ze čtyř východisek Monodova obrazu živých bytostí „nevydrželo čtyřicetileté ožižlávání zubem času bez poskvrny“. J. Drobník kritizuje Monoda dokonce dvakrát, jednak ve staré stati z r.1977 psané z pozic dialektického materialismu, jednak ve článku dnešním, v němž Monodovi věcně vyčítá statičnost přístupu a nerespektování thermodynamiky života. B. Cvech kritizuje Monodovo filosofování, protože mu chybí filosofické vzdělání. Dochází také k závěru, že život známe příliš málo na to, „abychom měli právo... omezovat lidstvo na jednu teorii, na jeden výkladový základ“. M. Šimůnek oprávněně kritizuje eugenické snahy z konce 30. let minulého století a zmiňuje i Monoda, i když ten ve své knize jen konstatuje fakt „genetické degradace lidstva“ a nenavrhuje žádné aktivní ani pasivní opatření. R. Čech věcně poukazuje na spřízněnost názorů jazykovědce Chomského s názory biologa Monoda na evoluci jazyka a ponechává na budoucnosti, aby rozhodla, zda jsou jejich názory oprávněné. Filosofický přístup F. Jaroše dokumentují už nadpisy kapitol jako „Monodova totalita“, „Darwinismus jediný správný“, i výrok o Monodově „uzurpátorství vědeckého étosu v oblasti filosofie“. M. Vácha pak Monodovy názory hodnotí z hlediska náboženského a nesouhlasí s redukcí života jen na hru hmoty a energie. Poslední rozsáhlý text Z. Neubauera o „lineární biologii“ je textem strukturalistickým, který se vzpírá jakékoli jasné interpretaci. Jisto je, že je textem „obrazoboreckým,“ a že vyjadřuje Monodově koncepci „rozhodné NE“... Mnohostranný přístup k Monodově knize je zajímavý a inspirativní, i když odsuzující kritika v uvedených článcích není ani zdaleka vždy oprávněná. Valnou většinou jde spíše o neporozumění nebo o pohled z druhého břehu.

Kolektivu kritických autorů však nešlo jen o kritiku, ale především o představení a propagaci vlastní postmoderní koncepce evoluce, biologické vědy a vlastně celé vědy. Autorské práce jsou kaleidoskopem, který poskytuje obraz bohatě rozrůzněného názorového světa, v němž splývají animistické koncepty s vitalistickými, dialektický materialismus s postmodernou, kde se rozplývá objektivita i pojem „pravda“. Je to obraz světa, kde je všechno možné... Tomu, kdo chce porozumět dnešnímu postmodernímu vidění světa, nabízí Markošův sborník ideální příležitost. Čtenář bohužel záhy zjistí, že ke konsilienci filosofie s vědou je ještě daleko.

Poslední facetou této multifunkční knihy je explicitní útok A. Markoše proti vědě a její reprezentaci (v Markošových očích) naším skeptickým klubem a doc. Č. Zlatníkem. Markoš mj. napadá Zlatníkův novinový článek (viz http://www.sysifos.cz/index.php?id=vypis&sec=1192467339) informující veřejnost o důvodech ocenění českého psychiatra žijícího v USA prof. Stanislava Grofa Bludným balvanem za rok 2000. Tento útok, vyplňující téměř polovinu obsáhlého úvodu k Monodovu dílu, je naprosto neobvyklý a neadekvátní a lze jej vysvětlit jen jako nekontrolovanou mstu za někdejší kritická vyjádření Sisyfa na adresu postmodernistů. Podle Markoše ze Zlatníkova „křupanského“ hodnocení Grofova díla „čiší zatuchlý Monodův duch a duch vědeckého náboženství“. Podle Markoše jsme zřejmě jen „ultrapuritánskou sektou neustále kádrující nejrůznější hereze“.

Markošovo odhalení vlastní tváře samozřejmě vítáme, i proto, že prezentuje v plném světle jeho „vědeckou“ metodu. Dílo S. Grofa Markoš totiž nečetl – „Grofovo dílo sice neznám“ , svěřuje se upřímně –, ale s jistotou ví, že Grof je uznávaným vědcem, protože přece byl odměněn Cenou Nadace VIZE 97. Nikoli prostudování a analýza Grofových knih, ale odvolávání se na vyšší autoritu a zřejmě také holistická, hermeneutická a možná duchovní analýza Grofovy knižní produkce umožnila Markošovi takový jednoznačný soud o hodnotách Grofovy „vědy“.

Děkujeme, my vědu a vědecký přístup chápeme jinak.

Kam dál?

Věda v hlavní roli Zobrazit

Věda v hlavní roli

Ta zpráva způsobila mezi skeptiky mírný rozruch: Prý se o vědě, potažmo o jejích obráncích ve spolku...
St 31. 10. 2018 Přečíst
Paranormální výzva Českého klubu skeptiků Sisyfos Zobrazit

Paranormální výzva Českého klubu skeptiků Sisyfos

Jste přesvědčeni o tom, že jste schopni experimentálně za kontrolovaných podmínek prokázat existenci...
Čt 26. 12. 2013 Přečíst
„Elektrosmog“ jako evergreen Zobrazit

„Elektrosmog“ jako evergreen

I. Úvod V letošním roce (2015) byl udělen zlatý Bludný balvan Sisyfa (za rok 2014) za tématiku „el...
Út 16. 6. 2015 Přečíst
Happening s trezorem vyzývá jasnovidce k prokázání svých schopností Zobrazit

Happening s trezorem vyzývá jasnovidce k prokázání svých schopností

V rámci iniciativy Paranormální výzva Českého klubu skeptiků Sisyfos byl před Vánoci připraven happe...
Čt 15. 1. 2015 Přečíst
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace