Zkrácený dotaz: Co si myslíte o přízracích u devíti křížů u Lesní Hluboké? Podle legendy zde měl podvedený nápadník střelnými zbraněmi zaútočit svatbu dívky, kterou si sám chtěl vzít. Při přepadení byla nedopatřením zastřelena i nevěsta a podvedený nápadník proto spáchal sebevraždu. V těch místech se prý objevuje přízrak nevěsty, lze nalézt i její fotografie. Někteří řidiči popisují i jakási černá křídla nalétávající na čelní sklo. Vyděšení řidiče má vysvětlovat vysokou nehodovost. O. S.
Odpověď: Naše empirická zkušenost ale říká že s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti duchové neexistují. K takovému tvrzení máme tyto důvody:
Žádné zjevení ducha nebylo nikdy věrohodně doloženo, dokonce neznáme ani žádný doložený druh nehmotné bytosti. Ano, nikdy nebyla dokázána existence duchů. V současnosti existuje nemálo „lovců duchů“. Ani tito lidé, kteří se hledání duchů věnují na plný úvazek ale nebyli schopni předložit přesvědčivý důkaz.
S pravděpodobností blízkou jistotě také nemůže něco jako lidská duše existovat odděleně od těla. Že tomu tak je, ukazuje i zkušenost neurologů, kteří poukazují na změny chování při poškození mozku. Na rozdíl od počítače, kde lze jednoznačně oddělit software („duši“) a hardware („tělo“) u mozku něco podobného možné není, protože mezi naší osobností a naším mozkem není žádná oddělující hranice.
Psychologové se přiklánějí k názoru, že kromě vylhaných případů jsou taková zjevení produktem naší představivosti. K údajným zjevením totiž dochází vždy za špatných světelných podmínek, kdy je samotný pozorovatel vyděšený už předem. Ostatně největší vliv na snížení množství „pozorování duchů“ měla stavba veřejného osvětlení.
K přesvědčení, že jsou duchové produktem lidské psychiky vede i tvrzení že jsou viditelní. Pokud je duch vidět, musí mít nějaké optické vlastnosti a to už je něco, co spadá do oboru fyziky. Ať by totiž duchové světlo odráželi, ohýbali nebo vyzařovali, museli by být hmotní. Pouze hmota může světlo vydávat nebo ovlivňovat. Vlastně cokoli, co má vliv na chování světla, je vědeckými metodami a přístroji pozorovatelné a zkoumatelné relativně snadno.
Je tu i určitý „matematický“ problém se vztažením mytologie na náš reálný svět. Pokud by existoval nějaký princip, podle kterého by se mrtvý mohl změnit v ducha (například násilná smrt), byli bychom duchy za lidskou historii i prehistorii přímo zaplaveni. Vyskytovali by se zcela běžně a vlastně bychom je vůbec potom nepovažovali za něco nečekaného, zvláštního nebo děsivého.
I kdybychom připisovali duchům „omezenou trvanlivost“ limitovanou třeba právě stářím legendy od Devíti křížů, měli bychom tu mezi touto událostí a dneškem několik válek, které by jistě byly velmi bohatým zdrojem duchů.
Rozporem mezi mytologií a možnými vysvětleními je i to, že se duchové údajně zjevují oblečení, případně i s nějakými předměty. Existuje dokonce legenda, ve které figuruje „duch“ kočáru a nespočet legend o lodích duchů, které jsou samozřejmě také nehmotné. Princip vzniku těchto „duchových“ předmětů legendy nevysvětlují.
Vysvětlení, které v tomto případě přichází do úvahy a které ovšem také není nikterak podložené operuje s představou, že jsou duchové vlastně jenom „mentální otisk“ nějakého dramatického okamžiku. Žel není nijak zdůvodnitelné, proč by se měly nějaké události takto otiskovat, do čeho a proč potom nevidíme „duchy“ kdejakých i naprosto banálních událostí.
Popisovaná černá křídla mohou mít poměrně jednoduché vysvětlení. I v noci létají ptáci, kteří se tak mohou náhle objevit v zorném poli řidiče. Pokud by jim řidič nechtěl připisovat význam spojený s přízraky, pokládal by je za sovy. A to je dokonce pravděpodobné vysvětlení.
Pak je tu o samotné zjevování ducha nevěsty. K lokalitě Devět křížů se skutečně váže pověst o povražděném svatebním průvodu, která má mít kořeny v šestnáctém století. Historicky je velmi nepravděpodobný popis obsahující množství střelby. V té době se totiž používaly především poměrně těžké muškety nebo pistole s kolečkovými zámky zvané puffery. Oboje jsou zbraně spíše pro válečné, nebo vzácněji i lovecké použití a pro běžného člověka té doby i poměrně drahé. Je zjevné, že starší jednoduchý popis přepadení získal později při opakovaném vyprávění detaily, které původní příběh neměl, v tomto případě udávané množství střelných zbraní.
Podobně je otázkou, jestli v původním příběhu vůbec byla zmínka o mrtvé nevěstě. S ní totiž vzniká další problém s popisy „zjevení“ a to její šaty. Dnešní člověk by velmi pravděpodobně vůbec svatební šaty ze 16. století nepoznal. Často tehdy bývaly tmavé nebo dokonce černé. Méně majetné nevěsty používaly nezřídka prostě nejlepší šaty, které měly. Málokdo si mohl dovolit šaty jen na jednu příležitost. Současná představa o svatebních šatech je vlastně proti tomuto příběhu "mladá" - pochází až z 19. století (zavedla ji císařovna Sisi). Zjevení „nevěsty„ v šatech podobných současným tedy můžeme s klidem odepsat jako produkty zjitřené fantazie lidí, kteří samozřejmě už pověst znali. Fotografie ducha nevěsty, pokud jsou vydávány za pravé, můžeme potom přímo označit za podvod. Pokud tedy nepředpokládáme, že mají duchové jakési „duchovní převlékárny“.
Největším argumentem proti zjevování nešťastné nevěsty je ale zřejmě provoz na dálnici D1 a nedaleký motorest. Pravděpodobnost možného přehédnutí zjevení tyto podmínky snižují na minimum. Přesto nemáme stále žádné věrohodné pozorování.
Vše, co nám nakonec zůstává je strašidelný příběh.
