Načítám...

Mýtus o Sisyfovi

Francouzský spisovatel a filosof Albert CamusBohové odsoudili Sisyfa, aby bez ustání valil balvan až na vrchol hory, odkud kámen svou vlastní tíhou opět spadne. Z nějakého důvodu si mysleli, že není strašnějšího trestu než zbytečná a bez­nadějná práce.

Jestli lze věřit Homérovi, Sisyfos byl nejmoudřejším a nejopatrnějším ze všech smrtelníků. Podle jiné tradice však měl sklon k lupičství.

V tomto nevidím rozpor. Názory se rozchází v důvodech, za které zaplatil existencí zbytečného dělníka podsvětí. Nejdříve se mu vyčítá lehkomyslnost vůči bohům. Vyzradil jejich tajemství. Asopova dcera Egine byla unesena Jupiterem. Otec se podivil tomuto zmizení a stěžoval si Sisyfovi. Ten, věda o únosu, zpravil o tom Asopa s podmínkou, že dá vodu korintské pevnosti. Před božími blesky upřednostnil požehnání vody. Byl za to potrestán v podsvětí. Homér nám také vypráví, že Sisyfos spoutal Smrt. Pluton nemohl snést takovou podívanou ve své pusté a tiché říši. Poslal pro boha války, který Smrt osvobodil z rukou přemožitele.

Říká se ještě, že Sisyfos, jsa blízko smrti, chtěl nerozvážně vyzkoušet lásku své ženy. Rozkázal jí, aby pohodila jeho tělo bez pohřbení na veřejné prostranství. Sisyfos se ocitl v podsvětí. A tam, popuzen poslušností tak protikladnou lidské lásce, dostal od Plutona svolení vrátit se na zem, aby potrestal svou ženu. Ale když znovu spatřil tvář tohoto světa, okusil vodu a slunce, vyhřáté kameny a moře, nechtěl se už více vrátit do stínu podsvětí. Nic nezmohly výzvy k návratu, hněv a výstrahy. Ještě mnoho let žil před záhybem zálivu, třpytivým mořem a úsměvy pobřeží. Bylo třeba božského rozsudku. Merkur přišel chytit opovážlivce za límec a násilím jej s radostí znovu přivlekl do podsvětí, kde již byl jeho balvan připraven.

Chápeme už, že Sisyfos je absurdním hrdinou. Je jím právě tolik pro své vášně jako pro svá muka. Opovržení bohy, odporování smrti a vášeň k životu mu stály za toto nevýslovné utrpení, kdy celá bytost usiluje, aby přesto nic nedokončila. To je cena, jakou je třeba zaplatit za vášně této země. Neříká se nám nic o Sisyfovi z podsvětí. Mýty byly vytvořeny, aby je fantazie oživila. Za tímto mýtem se vidí jen celé úsilí napjatého těla pozdvihnout ohromný kámen, valit jej a pomoci mu, aby zdolával svah stokrát znovu, vidíme svraštěný obličej, tvář přitisknutou na kameni, pomoc ramene, kterou přijala masa pokrytá hlínou, chodidlo, jež ji zaklínilo, opakování počínající od paže, veškerá lidská jistota dvou rukou plných země. Zcela na konci tohoto dlouhého úsilí, vyměřovaného prostorem bez nebe a časem bez hloubky, je cíle dosaženo. Tehdy Sisyfos sleduje kámen řítící se několik okamžiků do podzemního světa, odkud bude třeba dopravit jej opět nahoru na vrchol. Znovu schází na planinu. Sisyfos vzbuzuje můj zájem právě během tohoto prodlení, tohoto návratu. Obličej, který se trápí tak blízko kamene, je už sám kamenem. Vidím tohoto člověka sestupovat těžkým, ale stále stejným krokem k soužení, jehož konec nepozná. Tato chvíle oddychu, která se navrací stejně tak jistě, jako jeho neštěstí, tato chvíle je chvílí poznání. V každém z okamžiků, kdy opouští vrchol a noří se znenáhla k doupěti bohů, stojí nad svým osudem. Je silnější než jeho balvan.

Je-li tento mýtus tragický, tak proto, že jeho hrdina je vědoucí. Kam by se vskutku poděl jeho trest, jestliže by každý krok podporoval jeho naději na úspěch? Dnešní dělník pracuje celý život na stejných úkolech a tento osud není méně absurdní. Tragický je však jen ve vzácných okamžicích, kdy se stává uvědoměným. Sisyfos, dělník bohů, bezmocný a revoltující, zná celý rozsah své bídné situace: o ní přemýšlí během svého sestupu. Prozření, které zapříčinilo jeho soužení, dokonalo současně i jeho vítězství. Není osudu, který by se nepřekonal opovržením.

Probíhá-li sestup některé dny v bolesti, může se dít také v radosti. Toto slovo není nadnesené. Opět si představuji Sisyfa vracejícího se ke svému balvanu a počínající bolest. Když se představy země drží příliš silně ve vzpomínkách, když volání štěstí začne příliš tížit, stává se, že se smutek vkrádá do lidského srdce: to je vítězství balvanu, to je balvan sám. Nesmírná tíseň je příliš těžká, aby mohla být unesena. To jsou naše getsemanské noci. Ale zdrcující pravdy zanikají, jsou-li poznány. Tak Oidipus byl ovládán osudem dříve, než ho poznal. Tragédie začíná ve chvíli, kdy ho zná. Ale v tomtéž okamžiku, slepý a zoufalý, rozpozná, že jediný svazek, který jej poutá ke světu, je svěží ruka dívky. Nezměrná slova tedy zní: „Přes tolik zkoušek můj pokročilý věk a velikost mé duše posoudili, že vše je dobré.“ Sofoklův Oidipus stejně jako Dostojevského Kirilov tak dávají vzorec absurdního vítězství. Antická moudrost dospěla k modernímu heroismu.

Absurdita nebývá odkrývána bez pokusů psát nějakou příručku štěstí. „Ach! cože, tak úzkými cestami...?“ Ale je jen jeden svět. Štěstí a absurdita jsou dvě děti téže země. Jsou nerozlučitelné. Bylo by chybou říkat, že štěstí se rodí nutně z odkrytí absurdity. Stává se stejně tak dobře, aby pocit absurdity rodil štěstí. „Soudím, že vše je dobré“, říká Oidipus a tento výrok je svatý. Zní v krutém a omezeném universu člověka. Ukazuje, že vše není, nebylo vyčerpáno. Vyhání z tohoto světa boha, který sem vstoupil s neuspokojeností a zakoušením zbytečných bolestí. Činí z osudu lidskou záležitost, o které musí být rozhodnuto mezi lidmi.

Odtud vyvěrá veškerá Sisyfova tichá radost. Jeho osud mu náleží. Jeho balvan je jeho věcí. Stejně jako když přemítá o svém soužení, člověk absurdity popírá všechny modly. Ve vesmíru náhle vráceném jeho tichu se od země pozvedají tisíce slabých hlasů naplněných obdivem. Nevědomá a utajená volání, výzvy všech tváří, jsou nevyhnutelným rubem a cenou vítězství. Není slunce bez stínu a je třeba poznat noc. Člověk absurdity říká ano a jeho úsilí nebude mít pokoje. Jestliže osud je osobní, není osudový stav větší nebo menší, je pouze jeden, o němž soudí, že je nevyhnutelný a opovrženíhodný. V ostatním o sobě ví jako o pánu svého času. V prozření okamžiku, kdy se člověk obrací ke svému životu, rozjímá Sisyfos, vracející se pro svůj balvan bez pouta, které se mu stalo osudem jím utvářeným, o sledu činností, sjednocených pohledem paměti a brzy zpečetěných jeho smrtí. Tak, přesvědčen o původu každého člověka ze všeho, co je lidské, tak je slepý, jenž si přeje vidět a ví, že noc nekončí, stále na cestě. Balvan se ještě kutálí.

Ponechávám Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždy nachází své břímě. Sisyfos ale učí nejvyšší věrnosti, která zavrhuje bohy a pozvedává balvan. Také on soudí, že vše je dobré. Tento vesmír, od nynějška bez pána, se mu nezdá planý ani nicotný. Každé zrnko kamene, každý odlesk minerálu této skály plné noci mu sám vytváří svět. Zápas se sebou samým na cestě k vrcholku mu postačuje k naplnění lidské ho srdce. Je třeba si představit Sisyfa šťastného.

Článek vyšel i ve Zpravodaji Sisyfa 3/2002, převzat z časopisu Prometheus 1/1996.


Kam dál?

Velká sleva skeptických publikací Zobrazit

Velká sleva skeptických publikací

Jiří Heřt: Výkladový slovník esoteriky a pavěd - 90 Kč + poštovné (pultová cena 198 Kč) Jiří Heřt: ...
Ne 29. 6. 2014 Přečíst
Protestujeme proti invazi čínského šarlatánství do českého zdravotnictví Zobrazit

Protestujeme proti invazi čínského šarlatánství do českého zdravotnictví

Šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt zveřejnil 17. 6. 2015 protestní text proti pronikání čínské...
Po 29. 6. 2015 Přečíst
Pozvánka na premiéru biografického dokumentu o Jiřím Grygarovi Zobrazit

Pozvánka na premiéru biografického dokumentu o Jiřím Grygarovi

Za účasti hlavní hvězdy snímku Grygar se odehraje pražská premiéra dokumentárního filmu o fenoménu č...
Út 6. 3. 2018 Přečíst
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace