Čapkovo řešení patologie jazyka

Z každého plodně se vyvíjejícího vědního oboru, z každé zajímavé diskuse se dá za účelem popularizace, v horším případě komerčního zisku, vyjmout jakési jádro, které se častým opakováním stává stále méně obsažným, až se v konečné fázi stálým obrušováním a omíláním stává slovním mechanismem, klišé, které nemá nic společného s „hledáním, kritickým formulováním a sdělováním zkušeností a poznatků“. Taková slova, slovní spojení, věty, texty, nazývá Čapek frázemi. „Frázi nelze vyvracet jako omyl nebo nepravdu. Je mimo pravdu a mimo lež. Žádný logický podvod, žádná nesmyslnost nekorumpuje lidské myšlení tak jako fráze.“ (Čapek, 1969, s.123)

Tento patologický mechanismus je velmi životaschopný a nespokojí se jen s tím, že napadne jedno slovo. V úrodné hlavě frázisty, ať již jím je kdokoliv – reklamní odborník, politik nebo astrolog - se zpracovávají slova, slovní spojení a věty do zdánlivě nevyvratitelného systému, o kterém, kdyby se potvrdila teorie mémů, by se dalo tvrdit, že je dědičný.

K. Čapek polemizuje s těmi, kdo považují význam slova za formulaci trvale zakonzervovanou v nějakém naučném slovníku. „Ve skutečnosti“, píše Čapek „slovo neskrývá svůj význam v sobě, nýbrž je obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím. … Každá doba nechává obrůst slova jinými významy.“ Narozdíl od pozdějších filosofů jazyka považuje Čapek za „nevděčné kritizovat, který z významů obrůstá a zakrývá to které slovo větším právem než kterýkoliv jiný.“(Čapek,1969, 14)

Čapek hledá nápravu slov způsobem, který se později v novinářské a spisovatelské praxi úspěšně uplatnil a dále rozvíjel. Potvrzení svých idejí nalezl v novinářské a spisovatelské činnosti K. Krause. V roce 1934 píše. „Karl Kraus učil, jak „rozeznávat lež, která už není ve vědomí, nýbrž ve slovech; zjišťoval korupci ducha, která se projevuje v korupci řeči skrze fráze; aby pochopil vzpouru slov, která se stala pány lidí, učinila z jejich instinktů zásady a nahromadila myšlení pouhým mechanismem slovních obratů. Karl Kraus se pokusil osvobodit lidstvo od poslední a nejhorší, protože anonymní tyranie - od tyranie veřejných frází.“ (Čapek, 1991, s. 173)

Procesům, které způsobují znehodnocení slov, pojmů se věnuje ve 20. století značná pozornost. Filosofové a vědci se snažili očistit jazyk od vlivů, které vedou ve vědě k omylům a v mezilidské komunikaci k nedorozumění. Velmi zjednodušeně chápali svět jako síť věcí a jazyk jako síť výrazů a jejich cílem bylo dosažení strukturálního isomorfismu mezi jazykem a světem.

Za příčinu toho, že se tohoto isomorfismu nedaří dosáhnout, považovali takové jazykové výrazy, u nichž nelze doložit původ ve světě faktů. Podaří-li se tato slova, která jsou vlastně metaforami, z jazyka vyloučit pominou ve filosofii i vědě automaticky i všechny navršené pseudoproblémy.

Jiným vědcům se zdál být přirozený jazyk naopak užitečným nástrojem i díky své nejednoznačnosti a vágnosti. Usoudili, totiž správně, že ve výrazech jazyka je uchována zkušenost prověřená staletími lidského vývoje a pozornost k bohatství výrazových prostředků se může stát prostředkem k hlubšího poznání světa. Jedním z nejznámějších odborníků na problémy jazyka byl J. V. Austin.

Asi ve stejné době, kdy vyslovuje K. Čapek K. Krausovi uznání jako svému zastánci v úsilí o očistu jazyka od frází, formuluje Austin myšlenky, které později publikuje ve své knize „Jak udělat něco slovy“. Dokazuje, že slovo, věta vyslovené za vhodných okolností, získávají kouzelnou moc.

Vezměme si jeho výrok „Křtím tuto loď jménem Královna Alžběta“, vyslovený při roztříštění láhve o příď lodi. Nebo výrok „Beru si tuto ženu za svou právoplatnou manželku“ – vyslovený v průběhu svatebního obřadu. (Austin, s. 22-23)

V těchto případech nemá vyslovení věty kompetentní osobou za účel popisovat jeho výkon, či tvrdit, že to, či ono udělá. Vyslovit tuto větu znamená: udělat to. Austin pojmenoval tyto věty, kterými se něco dělá performativy, na rozdíl od vět, konstativů, které jen něco popisují.

Čapkovy fráze jsou jakési performativy naruby. Stačí vsunout určité slůvko před běžný výraz a vzniklé sousloví získá kouzelné vlastnosti. Důsledky vyslovení tohoto výrazu jsou okamžité. Jak ukazuje následující Čapkův text slůvka otázka či problém postavené před jiné slovo zcela změní vypovídací hodnotu celé věty či vyslovené myšlenky.

Čapek si jako jeden z prvních uvědomil praktickou sílu jazyka i důsledky, které může mít patologické použití fráze pro mezilidské a společenské vztahy i smysluplné řešení problémů. Nabízí řešení, jakým způsobem zauzliny, vznikající v jazykových výrazech - které se častým opakováním stávají frází – eliminovat a vrátit jejich původnímu účelu.

Čapek nebyl filosof v pravém slova smyslu, ale spisovatel humanistického zaměření, který se nespokojil jen s popisem a kategorizací negativních jevů jazyka, ale snažil najít z tzv. krize jazyka východisko.

Níže uvedený text je ukázkou toho, jakým způsobem řešil K. Čapek slova, která přestala pro člověka užitečně pracovat.


Otázka čili problém

Toto hojně a úspěšně používané slovo je s to dáti tvé řeči ráz hluboký a bádavý. Neříkej „stůl“, nýbrž „problém stolu“; nemluv o dramatu, nýbrž o otázce dramatu. Neříkej „ženské potřeby“, nýbrž ženská otázka“, a chceš-li se před spaním pomodlit, nedělej to k bohu, nýbrž k „problému náboženství“. Výhody jsou na dlani. 1. Mluvíš-li o skutečnosti, musíš mluvit jasně; mluvíš-li o problémech, můžeš, ano dokonce máš mluvit složitě. 2. O skutečnostech musíš mít jistotu nebo aspoň zkušenost; kdežto o problémech musíš mít nejistotu nebo aspoň nezkušenost. 3. Otázka čili problém jest téma velmi vděčné proto, že můžeš při něm mluvit o tom, co je, jako o tom, co není. Nebudeme se, proboha hádat o skutečném stěhování duší; ale můžeme si pohovořit o problému stěhování duší. Naivní jistota ví jenom, že něco je nebo není; avšak problém klade cosi mezi bytím a nebytím, jakousi stínovou poloexistenci noetický očistec, kde vedle bytí existuje kvadratura kruhu a bůh, pohlaví a nekonečnost, koedukace a Židé, jakož i ostatní problémy a otázky, kterých jsme si nadělali tolik, že nám pomalu pohlcují celé noetické nebe Pozitivní Evidence. A tento postup zproblematizování není zdaleka u konce; zdá se, že máme více vkusu pro otázky než pro odpovědi, nebo aspoň že naše problémy jsou zajímavější než naše řešení. Snad se nám nakonec podaří dosadit problémy za všechny skutečnosti; ale než se to stane, můžeme provolat posledním zbytkem naivní (příliš naivní) jistoty: že problém je dílo vášně, ale ne dílo rozumu; že dílo rozumu je skutečností a ujišťující, kdežto otázky a nejistoty vznikají z prostopášné vášnivosti intelektu. A prohlásivše toto, můžeme zajíti v problému vlastního bytí. (Čapek, 1969, s.107)


Podobně uskutečňuje „léčbu“ slov ve 52 příbězích své knihy „V zajetí slov“. Čapek si byl vědom, že se sebevědomou hloupostí a zatvrzelostí nelze bojovat přímo. Vymyslel řešení formou, které by řekli fyzici anihilací . Postavil proti frázi svůj výklad slova, které se stalo frází a nechal je vzájemně se vyrušit. Čtenáři zbyl po přečtení jeho textu pocit, že mu v paměti zůstal očištěný význam slova. Jak toho dosáhl?

Tak hned v prvním textu „My versus Já“ se zaměřil na nezdravé ukrývání se svého Já za obecné My. Ihned poukáže, v čem je jeho defekt. Užití „my“ „je pohodlné a nezávazné. Lehko se například řekne ´My národ holubičí´, ale těžší je říci ´Já, člověk holubičí´.“ A pokračuje: „Sebedokonalejší „my“ nepřidá ani palce mé postavě, ani závažíčka mým zásluhám. … „Já“ je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než „my“, je znepokojivé a těžké; „já“ je zároveň slovo svědomí i slovo činu.“

Čapek si příklady zneužití frází nemusel vymýšlet. Při četbě novin, v jazyku politiků, ale i v útržcích vět zaslechnutých na ulici nalézal slova, u nichž zpravidla dokázal odhalit rozdíl mezi tím, co jejich autor svými slovy tvrdil, a tím, čeho chtěl u svých posluchačů dosáhnout.

Nezáleželo na slovním tvaru: se slovy „novota“, „příliš“, „šedý“, „kultura“ se pod jeho drobnohledem „děly věci“. Z člověka, který se s oblibou schovává za výrazem „zásada“ a „ze zásady nechodí do divadla“ se může za tímto kouzelným slovem vyklubat lenoch či slaboch. A cožpak teprve se slovy, které hýbou světem : „Pravda“, „Bůh“, „Duch doby“ a dodnes „neočištěný“ pojem „ismus“.

Z ismů se nelze jen tak snadno vymanit. Tak ve „vlhkých lesích se zdržuje naturalista, v chladných výšinách poletuje intelektualista, ve větších městech futurista; realista přebývá v chudých a dělných krajích, sensualista v žírné přírodě, porůznu, ale hojně vyskytuje se impresionista.“

Z ismů není úniku. Zklamaný milovník umění namítá. „Chtěl jsem zažít obraz skutečnosti, a vy falšovatelé mi podáváte jakýsi abstraktní, smyšlený ismus. … Tu tedy vyjde tento milovník krásy, lehne si na záda do trávy, miluje vůni sena a cinkání stád, naslouchá lesům, pluje s oblaky a vzpomíná na své dětství.“
Ale ani tam není slovu ismus úniku. “Duch pokušitel mu šeptá“ „Ležet a čichat je sensualismus; vnímat pestrost a měnlivost jevů je impresionismus, a milovat bučení stád, toť přímý, cynický naturalismus. Vzpomínka na dětství je naturalismus.“

Takto nesmlouvavě brání K. Čapek jazyk před jeho ochuzením. Celé další půlstoletí se pokoušeli originální myslitelé formulovat strohým jazykem filosofie a vědy myšlenky, které zachytil Čapek souhrnně v jedné tenké knížečce a které hájil v celém svém díle.

L. Wittgenstein, J. V. Austin, J. R. Searle, P. Bourdie, abychom jmenovali jen ty nejznámější, kteří se mluvními akty i teorií řečového jednání zabývali, by museli, kdyby Čapka znali, prokládat svá díla odkazy na jeho dílo.

A přece se nalezl jeden světoběžník, který se přihlásil k Čapkovu odkazu. V. Bělohradský při pojednání o tzv. „výrokových krajinách“, jimiž rozumí lidské komunikáty ať již v textové či verbální podobě, mluví o pravidlu maxima a minima. Uznávanými komunikáty se stávají“, míní Bělohradský, „zpravidla ty, které „se shodují s maximem minulých výroků a jen minimálně je porušují. Výroky, které splňují pravidlo maxima a minima, dostávají jméno pravdy …“ (Bělohradský, s. 84). A těmito pravdami míní Bělohradský implicitně fráze.

(Z. Jonák)


Literatura:

Austin, J. V. Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofický ústav AV ČR. 2000. 172s.
Bělohradský, V. Společnost nevolnosti. Praha: SLON. 2007. 300s. ISBN 978-80-86429-80-9
Čapek, K. Spisy. Od člověka k člověku III. Praha: Čs. Spisovatel. 1991. 655. ISBN 80-202-0303-3
Čapek, K. V zajetí slov. Praha: Svoboda. 1969. 209s.
Peregrin, J. Obrat k jazyk: Druhé kolo. Praha: Filosofický ústav AV ČR. 1998. 193s.
Matal. O. John. R. Searle. Od mluvních aktů k sociální realitě.
Dostupné z www:
Wittgenstein, L. Filozofické skúmania. Bratislava: Pravda. 1979. 273s.