Iracionalita víry a racionální skeptici

Věra Nosková

(K tomuto článku si dovolím připsat redakční poznámku: Poslední bod stanov Českého klubu skeptiků Sisyfos zní: "Ve shodě s posláním a cíli společnost odmítá zasahovat do oblasti náboženské, morální a politické". Naši členové se však opakovaně ptají: Proč? Vždyť i některé zahraniční skeptické organizace vystupují z pozic ateismu proti náboženské víře a církvím. Rozhodli jsme se proto otevřít na toto téma diskusi a vysvětlit našim členům naše stanovisko, a to jednak na prosincové plenární schůzi Sisyfa a jednak na lednovém večeru v AV ČR, kde vystoupí se zásadními referáty doc.PhDr.ThDr.O.A.Funda a RNDr.J.Grygar.

Článek V.Noskové není stanoviskem předsednictva a z řady zásadních důvodů s ním nesouhlasím také. Přesto jej otiskujeme jako provokativní výzvu k diskusi a k otestování názorů našich členů.)

Jsem ateistka a skeptička. Vím, že náboženství jsou iracionální. Ale nehodlám "s tím nic dělat", nechci náboženskou víru kritizovat či zesměšňovat. Pro mě tu není, ale jiným lidem pomáhá, je jim oporou, je kostrou jejich duševního života. Pýcha věřících na svou víru je stejně pošetilá jako pýcha ateistů na to, že se "nedají opít rohlíkem". Považuji náboženskou víru jednotlivce za záležitost intimní, ryze soukromou, za projev osobní svobody. Připadá mi nevkusné kritizovat například skeptika z našich řad za to, že věří v Boha a chodí do kostela. Ano, je to iracionální. Jako je iracionální umění, hudba, básně. Člověk má kromě racionality ještě emoce, pocity, obavy, podvědomí. Iracionálně také sníme, radujeme se z krásy, ze smyslových a fyzických požitků.

Ve stanovách Českého klubu skeptiků je zakotvena zásada, že se nebudeme angažovat ve věcech náboženské víry a politiky. Ovšem skeptici v zahraničí se na tento tenký led pustili a my je chceme následovat. Budu sice "přehlasována", ale přesto musím říci - jsem proti tomu. Držme se stanov. Já vím, je to tak snadné, a tedy lákavé, ztrhat směšná dogmata křesťanských náboženských představ, vysmát se naivkům, kteří je musí na nedělních kázáních spolknout nebo v ně dokonce věří! Neposkvrněné početí! Nanebevstoupení bez rakety! Zmrtvýchvstání! Samé nesmysly, které známe z blouznění okultistů, i když v pozměněné podobě. A pak, ta zvěrstva katolické církve, její krvavé dějiny, které v nás budí pochopitelný odpor. Křesťané, nelítostně decimovaní v dobách skomírajícího Říma, to v pozdějších staletích nejen "barbarům", ale i pochybovačům, reformátorům a dokonce mnoha svým věrným stonásobně "oplatili". Jak se na tohle dá zapomenout? Nedá. Jako by nemělo zapomínat na obětiště indiánských kmenů, na nichž panovník či kněz dokázal za dne rozpárat hrudníky tisíců zajatců a vyjmout z žijících lidí srdce, jako se nedá zapomenout na teroristické akce islámských fanatiků.

Pokud jde ale o křesťanství, to vneslo do starověkého života s krutými poměry prvek milosrdenství, odpuštění, blahodárnost zpovědi a rozhřešení. Solidaritu s "maličkými". Stalo se hříchem, neboli tabu, zabít či okrást "bližního svého". A bližším se stal, světe div se, každý člověk, ne pouze člen kmene či národa. Křesťanství svými hodnotami propojilo "globálně" velkou část světa. Desatero bylo vlastně prvním kodexem humanistického chování. Objevilo se soucítění, milost, oběť ve prospěch druhého jako jistá společnská norma. Kdo chtěl, mohl v praktikování křesťanských norem nalézt stálou hodnotu. Dnes už se, snad jen s výjimkou severního Irska, křesťané mezi sebou neperou. Poučili se ze svých dějin, církev se ústy hodnostářů omluvila. Křesťanské církve už neobracejí masově a násilně národy na "pravou víru". Snaží se pomáhat v zemích, kde se lidem vede zle. Nedávno jsem hovořila s mladou Češkou, která prožila 14 měsíců jako pomocnice v dětském domově v chudé a zubožené Bolivii. Byl vystavěn a udržován v chodu americkými seleziány a krakowskými jeptiškami. Američtí lékaři v režii metodistické církve pravidlně a zdarma léčí a operují místní chudé. Ale vraťme se k iracionalitě víry. Na obranu dnešních křesťanských církví je nutno říci, že se ateistům či vlažně věřícím nepletou do života a k ničemu je nenutí. Tvrdit, že je neslučitelné, aby člověk s kritickým myšlením věřil v Boha, je poněkud sekernické, když na vlastní oči vidíme, že u mnoha lidí to prostě možné je, a že to integritu jejich osobnosti nijak nerozvrací.

Zpovídala jsme nedávno před mikrofonem ve studiu rádia Vltava dva muslimy. Dlouhou jsem se pak musela přemlouvat k toleranci vůči tomuto náboženství, a beze zbytku se mi to nepodařilo. Islám promořuje a sešněrovává společnost nejtužšími pouty. Nerozlišuje světský a náboženský život. Islámské normy a příkazy jsou páteří světského života. Muslimové například dodržují pohlavní zdrženlivost až do svatby. Dívka, která by si panenství "neuhlídala", je odepsána, její hanba postihne i rodinu, nemá šanci se vdát, mít děti, její život ztratí možnost základní a často jediné seberealizace, které je ženě v islámu dopřáno. (Mimo mikrofon mi ovšem bylo svěřeno, že egyptští gynekologové by mohli vyprávět o tajně voperovávaných panenských blanách.) Vyprávění o egyptských ženách, které odcházejí ráno kolem šesté na trh, aby nakoupily pro početnou rodinu ještě nepřebrané zboží, mě nepřesvědčilo o jejich údajné spokojenosti, snad jen o odevzdanosti "osudu" a rezignaci. "Unesou na hlavě až čtvrt metráku, a to ještě mívají tašky v rukou", pochvaloval si pokorné dříčství muslimek jeden z Egypťanů. Když zaznamenal můj údiv, dodal: "Proto také mají tak pěkné, vzpřímené postavy." Ač jsem odpůrkyně vypjatého feminismu, ten den jsem propadala feministickým náladám. Zlaté křesťanství, říkala jsem si. Blažení křesťané v dnešní tolerantní době, kdy je už nechává na pokoji jejich vlastní církev i ateisté. Měli bychom je nechat na pokoji i my.