Problémy popperovské falzifikace

Jiří Heřt

(Část přednášky z cyklu Věda kontra iracionalita. Plné znění uveřejníme na naší webové stránce)

K. Popper byl nesporně jedním z nejuznávanějších filozofů našeho století. Významně zasáhl do teorie vědy, do politologie a sociologie, ale i přímo do veřejného života.

Z hlediska vědy je jeho nejdůležitějším dílem Logik der Forschung z r.1934 (Logika vědeckého zkoumání, OIKOYMENH, Praha 1997), ve kterém se zabýval filozofií a metodologií vědy. Jeho epistemologie však obsahuje množství rozporů, nebyla většinou filozofů akceptována a v současné době je dnešními filozofy považována za překonanou. Podrobnou analýzu Popperových myšlenek v konfrontaci s názory jeho následovníků a kritiků, Kuhna, Feyerabenda, Lakatose i s nástinem současné filozofie vědy najde čtenář ve skvělé knize Břetislava Fajkuse "Současná filosofie a metodologie vědy" (Filosofia, Praha 1997). Je však kuriózní a málo srozumitelné, že Popperovo dílo, filozofy řazené do historie, si získalo mezi přírodovědci širokou oblibu a princip falzifikace se stal, a do dneška je, nejen učebnicovým dogmatem, ale zaklínadlem, dogmatem, na které přísahá i většina našich vědců. Kdo nefalzifikuje, v přírodovědě téměř neexistuje.

Ve svém referátu se dotknu jen několika základních Popperových tézí, a to v jejich jednoduché, kategorické formě, jak jsou ovšem většinou citovány a chápány.

Indukce

F.Bacon, A.Compte a zejména tzv. logičtí pozitivisté z Vídeňského kruhu pokládali indukci, generalizaci jednotlivých empirických pozorování, za základní cestu vedoucí k tvorbě hypotéz a teorií. Podle Poppera, který navazoval na D.Humea, však indukce neexistuje, od singulárních tvrzení nelze dospět indukcí k tvrzením univerzálním. Slavný je jeho příklad: "Bez ohledu na to, kolik bílých labutí jsme pozorovali, není oprávněný názor, že všechny labutě jsou bílé." K vyvrácení tohoto tvrzení stačí, když objevíme jednu labuť černou. Popper tvrdí kategoricky (Věčné hledání, s.77).: "Pokud jde o indukci,... tvrdím, že nic takového neexistuje". Popper uznává jen deduktivní metodu testování: Hypotézu je nutno nejuprve předložit a teprve pak ji lze empiricky testovat. Každý objev obsahuje tedy "iracionální prvek", nebo "tvořivou intuici". Na počátku musí být nová idea, anticipace, hypotéza, teoretický systém.

Popperovy názory na vztah indukce a dedukce však narazily na kritiku pozitivistů a nebyly přijaty ani těmi filozofy, kteří přišli po Popperovi. Popperův pokus, odstranit indukci z vědecké metodiky, selhal. Podíváme-li se do nejnovějších encyklopedií, slovníků nebo učebnic filozofie, vidíme, že indukce figuruje všude jako stále uznávaný princip, postup od jednoduchého ke složitému, jako protiklad dedukce. A ve vědecké praxi je samozřejmé, že se oba postupy kombinují a zpětnou vazbou ovlivňují.

K odmítnutí všemohoucnosti dedukcionismu stačí jeden logický argument: Kdyby bylo možno dospět k poznání pouhou deduktivní logikou z intuitivní představy, pak se nemusilo nic zkoumat a s ničím experimentovat a už starý Aristoteles mohl vymyslit Newtonovy zákony a Einsteinovu teorii relativity.

Falzifikace

Po odmítnutí indukce vedla Poppera logika zákonitě k odmítnutí verifikace: o správnosti teorie nerozhoduje získávání poznatků na její podporu, její verifikace, nýbrž selhání pokusů o její vyvrácení. K definitivnímu ověření hypotézy dospět nelze, ale čím více falsifikujících hypotéz se nezdařilo falsifikovat, tím vyšší je pravděpodobnost (logická, nikoli statistická), že je teorie správná.

Námitky proti Popperově falsifikacionismu:

První mou námitkou je nevhodná volba termínu falsifikace, resp. falsifikovat. Lze je totiž chápat třemi různými způsoby:

  1. Falsifikovat = vytvořit falsifikovatelnou hypotézu,
  2. Falsifikovat = vyvrátit
  3. Falsifikovat = podvádět

V běžné řeči chápeme falsifikaci jako podvod. Už proto měl Popper použít pro svou metodu zcela jiný, nejlépe nový termín, nemající dosud přesný obsah.

Větší problém ale je, že se zaměňují významy 1 a 2. Popper si je tohoto rizika vědom, a proto naléhavě upozorňuje na rozdíl mezi falsifikovatelností a falsifikací. Falsifikovatelnost, tedy teoretická možnost vyvrácení, nebo také možnost vyvrácení z principu, je jen empirickým testovacím kritériem, zatímco slovo falsifikace znamená skutečné vyvrácení. Bohužel, oba významy vždy rozlišit nelze. Sloveso falsifikovat je již matoucí. Může to znamenat, že jsme objevili falsifikující hypotézu, tedy hypotézu, na kterou lze odpovědět ano nebo ne, ale může to také znamenat vyvrácení.

Jaký babylonský zmatek Popper vyvolal, ukazuje i to, že se ani filozofové nemohou dohodnout na tom, co vlastně Popperovy termíny znamenají a k čemu se vztahují. Zajímavá je z tohoto hlediska polemika, která se rozpoutala na stránkách Vesmíru 11 a 12/1999: Černý s Majerákem ve článku "Autodestruktivnost teorie sobeckých memů" soudí, že falsifikace je metodou ověřování správnosti vědeckých teorií, to ale Fiala ve své odpovědi ostře odmítá, stejně jako tvrzení obou autorů, že Popper nahradil verifikacionismus falsifikacionismem. Zcela nový smysl dává falsifikaci L.Kováč (Vesmír 1/2000). Hypotézy nejsou jen falsifikovány, ale samy také "falzifikují pozorování". Popperovy názory chápe každý z nich zcela jinak, a je to především Popperovou chybou. Další názorovou variantu v této polemice představují výroky dalšího z diskutujících, J.Moravce, který hodnotí význam diskuse o Popperově falsifikacionismu: "Že dokazování či vyvracení vědecké metodologie je nesmyslem, který se může zrodit (paradoxně) jen ve filozoficky školeném mozku, již bylo konstatováno..... Především ale jde o čistě "vnitrofilozofický" problém".

Nehledě k matoucí, dvojznačné terminologii, je sporná i sama falsifikační metoda, a to jak jako demarkační kritérium - viz dále - tak i k ověření platnosti teorie. Černý a Majerák správně poukázali na to, že proti Popperově představě o prioritě falsifikace před verifikací lze použít Popperovo vlastní kritérium, falsifikaci. Žádný z obou protichůdných postupů, verifikace ani falsifikace, není ověřitelný, verifikovatelný ani falsifikovatelný, a proto je jen otázkou svobodného rozhodnutí, který přístup zvolíme.

Já se domnívám, že nemusíme argumenty proti falsifikaci hledat jen v teorii a formální logice. Stačí jednoduché příklady.

  1. Položme problém: Je Země kulatá nebo plochá? Z něho dedukujme hypotézu: Země je kulatá. Zkusme ji nyní testovat pohledem z kosmu. Zjistíme, že ze všech směrů bude Země kruhová, což odpovídá kouli. Může vůbec někdo tvrdit, že verifikace není definitivní, že závěr bude vyvrácen novým experimentem? Pravděpodobnost toho, že Země je placatá, se blíží nule, resp. je nulová. Možnost verifikace tedy existuje.
  2. A co činíme v medicíně, při zkoušení nových léků proti placebu ve dvojitě slepých randomizovaných studiích? Je snad naším cílem a metodou falsifikovat hypotézu, že je lék účinný? Nikoli, jde o to, s jakou statistickou pravděpodobností ověříme, verifikujeme ev. účinnost léku.
  3. Proč musí být hypotéza v případě labutí formulována jen popperovsky: Všechny labutě jsou bílé? Druhou možností, běžně používanou, je přece nulová, resp. negativní hypotéza: "Všechny labutě nejsou (nemusí být) bílé." A tu můžeme snadno verifikovat nálezem jediné labutě černé. A je to verifikace "absolutní", stejně platná, jako je falsifikace hypotézy původní. Stačí opačně formulovat hypotézu a dojde k inverzi výpovědní hodnoty falsifikace a verifikace. Vzhledem k možnosti libovolné formulace hypotéz jsou tedy verifikace i falsifikace ekvivalentní, celá diskuse o falsifikovatelnosti je jeví jako verbální hrátky.

Demarkační kritérium

Popper se snažil najít demarkační čáru mezi vědou a pseudovědou. Demarkačním kritériem byla právě falsifikovatelnost: jenom ta teorie je vědeckou, která je falsifikovatelná.

Bohužel, toto kritérium se ukázalo jako velice nepřesné. Jako vědecké bychom musili uznat astrologii, homeopatii, akupunkturu, psychotroniku. Všechny tyto "discipliny" jsou spolehlivě falsifikovatelné v obou smyslech tohoto slova, podle Poppera tedy vědecké.

Popper také selhal, když použil svého kriteria k hodnocení neodarwinismu, teorie o vzniku druhů přírodním výběrem. Ta je podle Poppera nevědeckou, protože velké teoretické systémy nelze údajně testovat. "Došeljsem k závěru, že darwinismus není ověřitelná vědecká teorie, ale metafyzický výzkumný program", píše Popper. A dokonce: "Darwinismus nepředvídá variační evoluci." Že Popper princip darwinismu nepochopil, snad není třeba rozvádět. Oba jeho stěžejní principy, variabilita a přírodní výběr, jsou bezpečně potvrzeným základním kamenem veškeré biologie i medicíny a dnes známe i příklady přímého pozorování vývoje nových druhů v přírodě.

Závěr:

Z mého rozboru plyne:

  1. Indukce existuje a je principiálně rovnocenná dedukci.
  2. Verifikace rovněž existuje, stejně legitimně jako falsifikace.
  3. Falsifikace je nevhodné demarkační kritérium.

Domnívám se proto, že bychom především měli opustit Popperův nešťastný termín falsifikace. Mluvme o testování hypotéz a o jejich vyvracení nebo ověřování. Jsou to termíny přesně definované a srozumitelné, plně dostačují.

Z obecného hlediska je pak zřejmé, že bychom neměli, jako skeptici, přijímat automaticky názory ani těch nejuznávanějších osobností jako pravdivé, ale že bychom je měli podrobit kritickému zkoumání.

A konečně je nutné přesně definovat vztah vědy a filozofie. Věda má svou vlastní metodiku, která se nemusí inspirovat jednostrannými a pomíjivými koncepcemi filozofů. Jestliže se věda nechá vést filozofií, neprospěje tím ani filozofii ani sobě, jak ukazuje příklad Popperův. Někteří, jako americký filozof Schick, dokonce tvrdí, že "Popper vědě ... neprospěl" a že naopak patří k těm, kdo jsou nejvíce zodpovědni za dnešní úpadek její vážnosti. Zcela stejný názor vyjádřil i australský filozof David Stove ve své slavné, nyní znovu vydané knize "Anything Goes: Origins of the Cult of Scientific Irrationalism" (Macley Press 1999). Podle jeho názoru zahájil Popper svým negativismem cestu dekonstrukce vědy, ve které "úspěšně" pokračovali Kuhn, Feyerabend a dnešní postmodernisté.