VZPOMÍNKA NA PROF. PETRA ŠKRABÁNKA

Jiří Heřt

Právě před dvěma lety zemřel v 53 letech na karcinom prostaty prof. Petr Škrabánek, "enfant terrible" irské medicíny, hledač pravdy, zastánce kritického myšlení, bojovník proti utopii a pavědě v medicíně, Čech, který se proslavil v cizině. Cíle jeho snažení byly totožné s cíli našeho sdružení Sisyfos.

Na přírodovědecké fakultě UK v Praze vystudoval chemii a krátce se věnoval soudní toxikologii. Další studium medicíny v Brně, přerušila sovětská okupace. Škrabánka zastihla na dovolené v Irsku, odkud se již nevrátil. Tam teprve dokončil své lékařské vzdělání. Nejprve pracoval na College of Surgeons Medical School v Dublinu, později v Endokrinologickém oddělení Mater Hospital a posledních deset let na Oddělení veřejné hygieny Lékařské fakulty Trinity College v Dublinu. Vynikl svými odbornými pracemi v oblasti neurotransmiterů, P-substanci věnoval úspěšnou monografii. Napsal více než 300 článků, nejprve čistě odborných, později uplatnil své široké znalosti při komentování aktuálních a obecných problémů medicíny a vědy. Slavné byly jeho články a úvodníky v Lancetu, vynikající originálním a jasným úsudkem, břitkým vtipem a literární kvalitou. Stal se záhy členem redakční rady Lancetu. Četné jeho články byly namířeny proti omylům a podvodům v medicíně a především také proti šarlatánství. Světově proslulým se ale stal díky svým dvěma posledním knihám - druhou ukončil několik dní před svou smrtí.

První z nich, na které se podílel J. MacCormick, nazvaná "Follies and Fallacies in Medicine", vyšla v r. l989. Měla široký ohlas a byla záhy přeložena do několika evropských jazyků. U nás vyšla v r. l995 v nakladatelství Lidové noviny v překladu M. Holuba pod názvem "Pošetilosti a omyly v medicíně". Mnozí ji považují přímo za učebnici kritického - skeptického - myšlení a doporučují ji jako povinnou četbu pro lékaře a studenty medicíny. Škrabánek v ní vystoupil proti omylům, bludům, mýtům a podvodům v medicíně a léčitelství. První kapitola zdůrazňuje roli placeba jako málo zdůrazňovanou, ale podstatnou v medicíně a zcela zásadní pro léčitelství. Význam placeba potom dokládá četnými příklady. V druhé kapitole je sneseno téměř třicet nejrůznějších bludů a svodů, kterým při své práci podléhá lékař jako vědec i praktik. Náhodnou shodu pokládáme často za příčinu, chybně interpretujeme statistiku, podléháme autoritám i subjektivním dojmům. Vtipně jsou voleny i názvy, např. klam Svatoplukových prutů, blud Beethovenský, klam magické střely a pod. Provokující je kapitola o prevenci, jejíž význam Škrabánek zčásti zpochybňuje a zdůrazňuje možná rizika, pozitivně nebo negativně falešné diagnózy, psychická traumata po onálepkování diagnózou a především dosud dostatečně nedoloženou efektivnost screeningových akcí. Jistě jsou to názory sporné, které proto vyvolaly silnou negativní odezvu, ale jsou podložené četnými doklady. Razantně napsal Škrabánek další kapitolu, o alternativní medicíně, kterou jednoznačně odmítá bez násilné tolerance a smířlivosti. Škrabánek neváhá používat ostrých slov, ironie a až jízlivého sarkasmu, když hodnotí výchozí principy i praxi léčitelských metod. Poslední kapitola je o vztahu morálky, medicíny a vědy. Pošetilosti a omyly v medicíně je kniha provokující a stimulující, která také u nás, v době přehodnocování priorit a transformace zdravotnického systému, může být cennou inspirací i varováním. Každému lékaři i zájemci o problematiku medicíny a zdravotnictví ji doporučuji.

Ještě kontroverznější je kniha poslední, "Death of the medicine" s podtitulem "and the rise of coercive healthismus". Vyšla rok po Škrabánkově smrti a ihned vyvolala bouřlivou reakci. Na jedné straně obdiv a souhlas, na druhé prudký nesouhlas a odpor. Škrabánek v ní poukazuje na současnou změnu v chápání medicíny, kterou prosazují americké a anglické lékařské společnosti a vlády těchto zemí. Cílem už není pomoc nemocnému jednotlivci, ale pozitivní ovlivňováni celé populace. Zdraví přestává být věcí soukromou, individuální, stalo se morální povinností, úkolem, novým náboženstvím s jeho knězi a dogmaty. Stát se snaží direktivně, i proti přání a zájmu občanů, zasahovat do jejich způsobu života. Škrabánek kritizuje posedlost po superzdraví, po maximálním prodloužení života, healthismus a lifestylismus, ale zejména donucování občana k dosažení těchto ideálů. Nesouhlasí s prohibicemi všeho druhu, s bezohledným bojem proti tabakismu, obezitě, konzumaci alkoholu, a naopak s nucením k joggingu a požíváni jogurtu. Jde tak daleko, že v této politice vidí pokračování zdravotní politiky fašistického Německa a totalitních tendencí ve zdravotnictví států komunistických. Opírá se při své kritice také o důkazy, že většina preventivních a screeningových akcí je jen málo účinná, že nejsou vědecky zdůvodněny a že jsou často jen projevem touhy byrokracie po moci a snahy farmaceutických firem o zvýšení zisků. Poukazuje i na obrovské a neúčelné náklady na takové akce.

Škrabánkův postoj je jistě hyperbolou, je jednostranný, vedený z krajně liberálních pozic, ale uvedené tendence, které v současné době zasahují i do WHO a do Evropského parlamentu, nepochybně existují a narůstají.

Škrabánkova kniha byla rozbuškou, která vyvolala rozsáhlé diskuse o této zásadní problematice, jak orientovat do budoucna medicínu. Z hlediska literárního jde o skvělé dílo. Autorova řeč je bohatá, proložená spoustou citátů autorit lékařských, politických i filosofických z téměř celé historie, od eposu o Gilgamešovi k Montaignovi, od Orwella k Hrabalovi. Pro náročného čtenáře je kniha lahůdkou.

U nás o vydání překladu uvažuje opět nakladatelství Lidové noviny, ale nelze odhadnout, jaký bude ohlas na knihu u nás. Naše zdravotnictví se zatím vyvíjí jinak, státní dirigismus byl odmítnut a vše se zatím řídí tržními principy a snahou o maximální svobodu lékaře a odpovědnost pacienta. Možná, že bychom Škrabánkově kritice dnes ještě nerozuměli, ta je aktuální v jiné zemi a je mířena proti jiné politice státu a lékařských institucí. Nelze ale pochybovat o tom, že i nás v budoucnu zasáhne znovu vlna státního paternalizmu, která bude posilována vzpomínkami na některé pozitivní prvky zdravotnictví socialistického. Pak bude kniha aktuální i u nás.

Ve Škrabánkovi odešel nejen kritik, ale výjimečně a všestranně nadaný člověk. Pro své kolegy byl chodícím slovníkem, živou knihovnou, znalcem filosofie, historie i literatury. Byl mezinárodně uznávaným vykladačem Joyceova díla - angličtinu se naučil studiem Ulyssa -, znal několik řečí od irštiny k japonštině, byl výborným klavíristou, milovníkem džezu, hrál dobře šachy. A navíc byl člověkem charakterním, zásadovým, oblíbeným mezi přáteli a vzbuzujícím respekt i těch, kteří s jeho názory nesouhlasili.

Škrabánek udržoval trvale styky s mnoha přáteli a osobnostmi v naší zemi a jistě by byl našel cestu i k nám, Sisyfům. Bohužel nezbývá, než od něho přijmout jako vzácný odkaz jeho dílo a pokračovat v něm.