Vážení přítomní,
Můj příspěvek je přirozeně vyvolán úkazem, kterého jsme loni v létě byli svědky - totiž buď úplného nebo alespoň částečného zatmění Slunce. Tento úkaz má z astronomického hlediska několik zajímavých aspektů, které bych na začátku rád připomněl.
Především - jak jste jistě všichni postřehli - astronomové umějí takové úkazy spočítat neobyčejně přesně, takže jsou schopni s předstihem staletí určit jednak čas, kdy se takový úkaz odehraje - ta přesnost je zhruba jedna sekunda - a jednak vymezit část plochy zemského povrchu, kde se úkaz odehraje. Úplná nebo částečná zatmění Slunce se vždy týkají jen omezené části zemského povrchu a zejména tzv. pás totality, v němž lze pozorovat zatmění úplné, je vždycky velice dlouhý, ale zároveň neobyčejně úzký, takže například v loňském roce to bylo tak, že šířka pásu totality dosáhla nanejvýše 160 km, kdežto jeho délka kolem 14 000 km, přičemž rozsah pásu byl předem znám s přesností na stovky metrů.
Na druhé straně naši kolegové, na které se v takovém případě nutně spoléháme - tedy meteorologové - nejsou schopni ani s předstihem několika hodin předvídat, zda na daném místě bude úkaz pozorovatelný, z toho prostého důvodu, že kdykoliv může přijít nečekaný mráček, jenž pozorování zatmění znemožní. Nemusí být zrovna zcela zatažená obloha - to se obvykle předpovědět dá - ale stačí malý strategicky umístěný mráček, jenž přijde v nesprávnou chvíli na nesprávné místo, a máte po celé té nádheře.
Při tom obě ty disciplíny - jak astronomie, tak meteorologie - nepochybně vědecké jsou. A jistě nikdo nezpochybňuje, že meteorologové postupují správným způsobem, když se snaží počasí předvídat, a většinou se jim to také daří v tom - řekl bych - globálnějším pohledu. Nicméně takové jemnosti, které jsou pro úkaz úplného zatmění rozhodující, ty se - bohužel - dodnes předvídat nedají ani na velmi krátkou dobu dopředu. Výsledek byl ten, který znáte. V Evropě ten den nebylo zrovna nejlepší počasí přesto, že to bylo v srpnu, ve vrcholném létě, takže mnoho lidí zoufale popojíždělo podél pásu totality a hledali škvíry v napůl zatažené obloze. Tak opravdu na poslední chvíli uspěl třeba kolega Štefan Zajac z Matematicko-fyzikální fakulty UK, jenž mi velmi dramaticky vyprávěl, jak nakonec v této automobilové honičce uspěl, ale byli zase jiní lidé, kteří štěstí neměli. Takže to byl ten astronomicko-meteorologický problém.
Další pozoruhodný problém v souvislosti se zatměním Slunce vypadá esotericky - totiž, jak je to vůbec možné, že dochází k úplným zatměním Slunce? Když totiž probereme celou sluneční soustavu, tak jak dobře víte, máme zde několik planet s pevným povrchem a úctyhodné množství přirozených družic - měsíců těch planet. Těchto měsíců je dnes známo přes 60, ale navzdory tomu geometrické poměry, které by umožňovaly podobný úkaz slunečního zatmění pozorovat na příslušné mateřské planetě, nejsou prakticky nikde příhodné. Prostě daný měsíc je obvykle příliš malý, anebo obíhá tak nešikovně, že na pevném povrchu planety nikdy úplné zatmění nespatříme. To, co občas právem vzrušuje nás pozemšťany, se zkrátka nikde jinde nikdy nevidí.
Ta zvláštnost našeho postavení na Zemi vyplývá z naprosto neuvěřitelné shody náhod spočívající především v tom, že Slunce je geometricky právě 390x větší než Měsíc, ale současně je od Země právě 390x dál než Měsíc. Následkem toho se obě tělesa jeví na obloze pod týmž úhlem, a proto principiálně může dojít na zemském povrchu k úplnému zatmění, jež pak umožňuje jedinečné pozorování nejbližšího okolí Slunce. To je klíčově významné pro astronomy proto, že - jak se zjistilo při pozorování úplných zatmění již v minulém století, jedině tehdy jsou nakrátko vidět vnější vrstvy Slunce: sluneční chromosféra, koróna a protuberance.
To vypadá opravdu jednoduše, ale když půjdeme do podrobností, zjistíme, že to, co jsem teď řekl, není úplně přesně v pořádku. Jak známo, dráha Měsíce kolem Země je ve skutečnosti eliptická a podobně i dráha Země kolem Slunce. Následkem toho se vzájemné geometrické poměry během jednotlivých seřazení Slunce, Měsíce a Země poněkud mění a nastávají případy, kdy je Měsíc úhlově příliš malý na to, aby zakryl celé Slunce. To znamená, že v nejlepším případě pak nastane zatmění prstencové, které je sice esteticky velice pěkný úkaz, ale z vědeckého hlediska to nemá žádný význam, protože ani korónu ani chromosféru tehdy přirozeně neuvidíte. Celá záležitost je natolik komplikovaná, že ve skutečnosti musíme počítat se všemi drobnými opravami, tj. jak s těmi elipsami a konfiguracemi pro každý úplněk zvlášť, a ještě brát v úvahu, že dráha Měsíce je vůči zemské dráze skloněná, takže při zatmění musí být Měsíc v okolí takzvaných uzlů, čili jde o docela složitý výpočet. Přesto, jak znovu připomínám, astronomové to zvládají mimořádně přesně a spolehlivě. Statistika praví, že v každém století můžeme v průměru pozorovat 77 prstencových zatmění, a to z toho důvodu, že ve většině případů je Měsíc v úplňku úhlově vůči Slunci příliš malý. Je patrně poněkud překvapující, že kdybychom měli úplně přesně kruhové dráhy - jak Země kolem Slunce, tak Měsíce kolem Země - tak by všechna zatmění byla v nejlepším případě prstencová. A jedině díky tomu, že dráhy jsou ve skutečnosti elipsy, tak se to občas může tak šikovně sejít, že nastane zatmění úplné. Čili 77 zatmění za století je prstencových, 84 částečných a 11 smíšených. Smíšená zatmění jsou taková, která během daného úkazu - čili během těch 3 nebo 4 hodin -- přejdou z prstencového v úplné anebo z úplného v prstencové, protože právě ta kritická vzdálenost Měsíce od Země je v té chvíli takříkajíc na hraně. A pouze 66 zatmění je opravdu úplných, čili v celém pásu totality jsou úplná. Když to všechno sečtete, tak to znamená, že na 4 běžné roky v průměru připadnou 3 úplná zatmění Slunce. Jinými slovy, chci tím naznačit, že úplné zatmění Slunce je fakticky docela častý úkaz, když berete zeměkouli jako celek. Problém je pouze v tom, že pás totality vždy zabírá jenom nepatrný úsek zemského povrchu. Zhruba to bývá půl procenta nebo 0,2% a podobně - a proto pro dané místo zemského povrchu je to vzácný úkaz.
Právě kvůli oné relativní vzácnosti zatmění připravují hvězdáři expedice, jež kvůli zákonu schválnosti musejí směřovat do buď velmi nehostinných nebo nebezpečných oblastí zeměkoule. Statistika je neúprosná. Pro dané místo zemského povrchu nastává úplné zatmění Slunce v průměru jednou za 360 roků. Např. pro Prahu to vychází tak, že poslední úplné zatmění zde bylo pozorovatelné 12. května roku 1706, a to příští bude vidět kousek na sever od Prahy - řekněme na úrovni Mělníka - dne 7. října roku 2135.
Tak zní strohá astronomická fakta a člověk by byl proto očekával, že když se nám loni poštěstilo, že jsme se ocitli v situaci, kdy nás sice přímo nenavštívilo úplné zatmění, ale pás totality procházel zeměmi, které s námi bezprostředně sousedí, že veřejnost bude o této vzácnosti všestranně a úplně informována. Z pohledu naší konference nás proto především bude zajímat, jak to v médiích vypadalo se solidností a úplností informací o zmíněném úkazu.
Uvedu jen několik málo příkladů, které by jistě každý z vás dokázal doplnit mnoha dalšími a připojím pak pár poznámek o celkové atmosféře této zajisté význačné mediální záležitosti. Například celostátní deník Slovo, který rozhodně nechce dělat dojem, že by patřil k bulváru, otiskl 30. července 1999 předpověď jakéhosi pana doktora, který si ještě připsal za jméno, že je kandidát věd a jenž tvrdil, že tu samozřejmě nebudeme mít úplné zatmění 11. srpna, ale že pořádné úplné zatmění bude u nás pozorovatelné až v poledne 18. září 1999, a bude trvat plných 7,5 minut. Úplná zatmění mohou vskutku v nejlepším případě trvat asi 7,5 minuty, ale když si nalistujete v kalendáři datum 18. září, ihned zjistíte, že ten den byl Měsíc těsně po první čtvrti. Čili i astronomicky nepříliš zkušený redaktor, který si navíc může kdykoliv zavolat na nejbližší hvězdárnu, by mohl přijít na to, že tvrzení toho vykutáleného doktora je asi ptákovina. Nicméně to otiskli - na rozdíl od podstatných astronomických zpráv, které se tam nikdy neobjevily - a nebylo to v rubrice Divoká kachna!
Snad ještě více zabodovali pracovníci veřejnoprávní České televize, kde v Událostech na ČT 1 zazněla 8. srpna 1999 tato skvělá věta: "Podle seriózních (!) astrologů je Nostradamova předpověď o zkáze světa nesmysl." To že se vůbec se cituje Nostradamus, mi samo o sobě připadá neuvěřitelně absurdní, ale když už se tak stalo, a seriózní televize jeho názory vyvrací, činí tak pomocí seriózních astrologů! Z toho lze usoudit, že kromě astrologů nesolidních máme patrně celé zástupy astrologů seriózních.
Konečně o den později vyšel v Metru - což je takový pražský plátek, který se nabízí v podzemce zdarma - v souvislosti se zatměním článek od Vladimíra Mátla o jakémsi morfickém poli na pomezí kvantové fyziky, biologie a psychologie. V tom článku autor tvrdil, že on a jeho příznivci chtějí zabránit zkáze světa tím, že budou vlastním intelektuálním úsilím ovlivňovat příznivě morfické pole v den zatmění, protože kdyby tak nečinili, tak by nás to zatměním porušené morfické pole zahubilo.
Velmi mi to připomíná částečně mýtický příběh pradávných čínských astronomů, kteří měli za úkol předpovídat zatmění Slunce a včas o tom vždy informovat císaře. Jedině císař mohl totiž nařídit zahnat obludu, která by jinak Slunce sežrala. Jenže císařští hvězdáři se opili a předepsanou výstrahu nevydali. Obluda začala nečekaně požírat Slunce, nikdo nebubnoval a nestřílel šípy proti nebi. Navzdory tomuto osudovému opomenutí obluda nakonec Slunce zase vyvrhla; nicméně z důvodu zachování právního pořádku byli nešťastní hvězdáři pro výstrahu popraveni, protože nesplnili svůj úkol. Zdá se mi, že s tím nebezpečným porušeným morfickým polem to bylo také tak. Prostě neumím být nějak vděčný panu Mátlovi a druhům, že tak úspěšně odvrátili konec světa.
Už z těchto ukázkových příkladů je zřejmé, že naše sdělovací prostředky bez ohledu na své zaměření dávaly při informování veřejnosti jednoznačně přednost naprosto nedůvěryhodným lidem, kteří se vynořili odkudsi snad doslova ze záhrobí. Nelze se pak divit, že podle aktuálních průzkumů veřejného mínění se 22% občanů naší druhdy kulturní země úplného zatmění Slunce obávalo! Je to bezmála neuvěřitelné: to se odehrálo na samém sklonku 20. století, kdy by člověk očekával, že vědecké vzdělání vešlo našim lidem do krve. Nikomu nedělá problém obsluhovat automatickou pračku, videokameru nebo mobil, ale v novinách uvěří každé pitomosti.
Pro zajímavost ještě připomenu, že - jak si jistě vzpomenete - několik dní po zatmění proběhlo v Turecku ničivé zemětřesení. A už se u nás objevily zvěsti: Tak vidíte, měli jsme pravdu, katastrofa se dostavila přesně dle předpovědi, alespoň v tom nešťastném Turecku. (Mimochodem, epicentrum se nacházelo mimo pás totality!). Jenže když se podíváme do geofyzikálních statistik a definujeme jako ničivá ta zemětřesení, která v Richterově stupnici mají magnitudo větší než 7, tak ve 20. století bývá 18 ničivých zemětřesení této velikosti během průměrného roku, čili každé tři týdny jedno. Navíc v nejhorším rekordním roce 1943 bylo takových ničivých zemětřesení zaznamenáno 41, zatímco v nejklidnější roce 1986 jich bylo pouze 6. Tato čísla zřetelně ukazují, že uvažovat v rámci tohoto rozptylu s nějakým tajemným vlivem slunečních zatmění je naprostá pošetilost. Fyzikálně je to hloupost na první pohled, protože zatmění Slunce je zcela neškodná geometrická záležitost.
Pokud jde o žvanivého Nostradama, na Slovensku nedávno vyšel překlad knížky britských autorů, kteří porovnali kriticky údajné předpovědi Nostradama pro léta 1992 až 2001 s tím, co se zatím opravdu stalo.
Takže například podle Nostradamovy předpovědi měl být kolem roku 1992 princ Charles korunován na britského krále. Zdá se tedy, že jeho maminka nějak nečekaně přesluhuje. Za druhé dne 8. května 1993 mělo podle zaručených výkladů Nostradamových proroctví - francouzský originál je totiž psán blábolivě nejasně - nastat v Kalifornii ničivé zemětřesení, při němž mělo být zničeno jak Los Angeles tak San Francisco a město San Diego mělo dokonce zmizet v moři. Navzdory tomu existují hodnověrná svědectví, že všechna tato města stojí a zdárně prosperují.
Konečně tu máme předpověď, jež se bezprostředně týká našeho zatmění: V roce 1999 - někdy mezi srpnem a listopadem - měl přijít tzv. Král Strachu, na obloze se měla objevit vedle sebe dvě Slunce a to by byl konec světa jako z partesu. Všechna tato data už patří minulosti, a my se můžeme právem Nostradamovým věštbám i jejich vykladačům vysmát. Nostradamus je prostě šarlatán non plus ultra a jeho vykladači jakbysmet.
Když jsem se po pozorování úplného zatmění Slunce vrátil loni z Maďarska a měl jsem možnost prohlédnout si, co v mezidobí psaly naše noviny a pustit si ze záznamu, co vysílaly naše televizní stanice - veřejnoprávní i soukromé - a navíc jsem měl možnost vidět také záznamy ze slovenské veřejnoprávní televize - tak mi to nedalo a 17. srpna jsem vydal na internetu manifest "Mým nepolepšitelným novinářům", který pak řada časopisů přetiskla. V tomto textu jsem se snažil ukázat, že problém není ani tak v samotných šarlatánech - šarlatáni byli, jsou a budou; od toho to jsou šarlatáni - ale v tom, že existuje naprosto nekvalifikovaná skupina novinářů, čímž myslím novináře nejenom v časopisech a denním tisku, ale také novináře, kteří působí v elektronických médiích. Soudím totiž, že kvalifikovaný novinář musí především umět poznat, která zpráva je podstatná, ověřená a důležitá pro veřejnost, kterou oslovuje. Plně chápu, že novináři z relativně přízemních důvodů vypichují spíše zprávy negativní, ale i tyto zprávy přece musejí ověřovat, nechtějí-li se postupně naprosto blamovat. Když prostě v novinách spadne letadlo, tak to letadlo opravdu spadlo. Mně se může nelíbit, že se píše hlavně o ztroskotaných letadlech, ale nemohu upřít, že příslušná informace je profesionální. Jenže tady se hovořilo o vymyšlených katastrofách a dával se cenný prostor ve sdělovacích prostředcích osobám, které jsou naprosto nedůvěryhodné. Naivně myslím, že k té novinářské profesi by mělo patřit i to, aby průměrný novinář šarlatána bez problémů poznal. Takže to byl hlavní smysl mého manifestu. Ačkoliv se záhy ukázalo zcela zřetelně - a byla to opravdu veliká blamáž - že předpovídané katastrofy související údajně se zatměním Slunce se neuskutečnily, neúspěšní věštci se rychle otřepali a mnozí novináři jim opět dávají nové příležitosti.
Tak se již známé katastrofické scénáře opět oprášily s ohledem na nadcházející předpověď astronomů, že 18. listopadu 1999 zažijeme další vzácný úkaz - meteorický déšť ze souhvězdí Lva, tedy mimořádnou aktivitu pravidelného meteorického roje Leonid. Astronomicky je i v tomto případě téměř vše úplně jasné a proto lze takovou předpověď vydat s velkým předstihem. O Leonidách dobře víme, že s proudem částic z tohoto roje se Země potkává v dobře definovanou dobu každoročně po půlce listopadu, ale jednou za 33 roků se intenzita roje nápadně nejméně stokrát zvýší - hovoříme proto o meteorickém dešti. Pravda je, že předpověď okamžiku maxima deště a jeho konkrétní intenzity není zdaleka tak přesná jako předpověď slunečního zatmění. Kdo si ještě vzpomenete, jak to bylo v roce 1998 - tehdy se astronomové "sekli" o plných 15 hodin. Jenže když tuto nepřesnost srovnáte s dobou oběhu mateřské komety tohoto meteorického roje, jež činí 33 roků, tak chyba 15 hodin není nijak dramatická; činí jen 0,05 promile, což je totéž jako když hmotnost boxera těžké váhy stanovíte s chybou 5 gramů. Nicméně právě z této chyby se astronomové dokázali poučit a tak se ukázalo, že meteorický déšť Leonid, který byl opravdu spektakulární, se dostavil 18. listopadu 1999 s chybou pouhých ±5 minut, čili prakticky bez měřitelné chyby, jelikož samotné maximum četnosti meteorů se nedá určit přesněji než na 10 minut. Kdo to na vlastní oči viděl, jistě potvrdí, že to byl opravdu nádherný zážitek. Nicméně z historie meteorických dešťů Leonid z minulého století víme, že se tehdy objevili ve Spojených státech lidé, jímž se říkalo podle autora té bizarní domněnky millerité, kteří předvídali, že právě toto tzv. "padání hvězd" - je předzvěstí konce světa. Millerité hlásali konce světa před každým avizovaným deštěm Leonid postupně v letech 1833, 1866 a 1899. Leonidy se sice pokaždé dostavily v hojném počtu, ale přece jen jich v porovnání s deštěm v r. 1799 zvolna ubývalo, takže se nakonec vytratily z obecného povědomí a millerity přestali brát lidé vážně. A teď se jakoby vynořili jejich pohrobci v souvislosti s očekávaným kosmickým ohňostrojem v listopadu 1999, že prý nás čekají kolosální pohromy, když už ne rovnou konec světa. Všichni víme, jak to dopadlo. Leonidy přišly přesně podle předpovědi a v intenzitě snad ještě třikrát vyšší, než astronomové předpovídali, ale po světových pohromách ani vidu ani slechu.
Tehdy mne bláhově napadlo, že po dvou takových zjevných blamážích v krátkém intervalu sláva věštců katastrof pohasne natrvalo, ale to jsem se hluboce zmýlil.
Už se vynořili ze svých nor znovu: letos 5. května se planety viditelné očima seřadí uvnitř výseče ekliptiky s poměrně malým vrcholovým úhlem - toho dne dosáhne zmíněný úhel minima pouhých 26o na obloze, a planety spolu s Měsícem a Sluncem zaberou oblast v souhvězdích Berana, Býka, Velryby a Ryb. Pět planety viditelných očima tvoří spolu se Sluncem a Měsícem klasickou astrologickou sestavu. Samotný úkaz ovšem nebude vidět očima, protože těch šest menších těles bude přezářeno Sluncem - je však naprosto jednoduché to spočítat v dalekém předstihu. A už to zase začalo: že prý nás čekají neuvěřitelné pohromy, významně se změní sklon zemské rotační osy, a to vše díky synergickému efektu - to je pro moderní šarlatány takové magické zaklínadlo - tudíž jaksi synergicky se sečte jakési tajemné, astronomům neznámé, působení planet na Zemi či na Slunce - a napotřetí se tak konec světa už určitě dostaví, zvláště když se píše pozoruhodně kulatý letopočet 2000.
Jenže fakta jsou taková, že podobný úkaz těsného či ještě těsnějšího seřazení planet, Slunce a Měsíce nastal během posledních dvou tisíciletí celkem čtyřicetkrát - pokud seřazení definujeme tak, že odpovídající vrcholový úhel ekliptikální výseče klesne pod 30o. Daleko menší vrcholový úhel než letos jsme zaznamenali například v únoru r. 1962, kdy dosáhl hodnoty pouhých 16o. A možná si někdo ještě vzpomenete na velkou blamáž kolem 10. března 1982, kdy náš tisk převzal zprávy z Velké Británie, že právě tehdejší těsné seřazení planet povede ke globálním geofyzikálním pohromám. Absolutně nic se však nestalo - a také tehdy k tomu nebyl žádný kloudný vědecký důvod.
To, co může fyzik říci o působení planet a Slunce a Měsíce na Zemi, je velmi snadno pochopitelné. Tato tělesa se navzájem ovlivňují právě jen gravitací. Gravitace je jediná síla, která má daleký dosah - nepočítáme-li sílu elektromagnetickou, ale ta je odstíněna zemským magnetickým polem. Jednoduchý výpočet ukáže, že z tohoto hlediska má samozřejmě největší význam Slunce, které je daleko nejhmotnějším tělesem sluneční soustavy. Jenže navíc existuje jev, který znají astronomové a také námořníci, a jemuž říkáme slapové působení - to je vlastně příliv a odliv na moři - který je vyvolán rozdílovou gravitací čili diferencí neboli první derivací gravitace. Jelikož gravitace klesá, jak známo, s druhou mocninou vzdálenosti, její první derivace klesá s třetí mocninou. Jinými slovy: slapové působení klesá velmi rychle se vzdáleností těles od sebe navzájem. Tím vzniká další paradox: ačkoliv hmotnost Slunce je 24 milionkrát větší než u Měsíce, a Slunce je samozřejmě tím "žolíkem" ve sluneční soustavě, jeho slapy na Zemi jsou 59-milionkrát slabší proto, že Slunce je 390x dále od Země než Měsíc (3903 = 59,3 milionů). A teď ovšem proti sobě hrají ty dvě hodnoty: poměr hmotností Slunce a Měsíce a poměr jejich vzdáleností ve třetí mocnině; to je ten faktor 59 milionů proti faktoru 24 milionů - ve výsledku vítězí nakonec na body Měsíc, jehož slapy na Zemi jsou v průměru zhruba 2,5x (59:24 = 2,46) větší než slapy od Slunce.
Všechna ostatní tělesa, která připadají v úvahu - to znamená planety viditelné očima - už jsou z hlediska slapového působení naprosto zanedbatelná. Například slapy Venuše na oceánech Země mohou dosáhnout maximální amplitudy 0,1 mm, což při zvlnění povrchu oceánu najisto přehlédnete. A všechny ostatní planety dávají potom slapy přinejmenším ještě o dva řády slabší v porovnání se slapovým působením Venuše na Zemi. Když uvážíme, že dráhy Měsíce a Slunce - nebo chcete-li Země a Měsíce - nejsou kruhové, tak snadno spočítáte, že největší kolísání slapů vyvolává Měsíc sám, neboť jeho vzdálenost od Země kolísá od 362 000 do 407 000 km od Země. Právě ta třetí mocnina v tom hraje hlavní úlohu. Čili během jediné lunace (vystřídání všech fází Měsíce) - kolísají slapy vinou Měsíce od 84% do 119% průměrné hodnoty, zatímco sluneční slapy kolísají během roku od 44% do 48% téže hodnoty. Když to potom vektorově sečtete nebo odečtete - protože všechny mezilehlé možnosti jsou přípustné - tak tzv. kombinované lunisolární slapy kolísají mezi 36 a 167% střední hodnoty, čili to je téměř v poměru 1 : 5. A to je to výsledné číslo, které by eventuálně mohlo mít nějaký astrologický význam. Zkrátka kdybychom brali vážně astrologii s jejími údajnými vlivy na člověka- tak tady by byla jedinečná příležitost. Muselo by se ukázat, že podle kolísání těchto lunisolárních (?) slapů se v lidském organismu něco odehrává, jenže on se neděje nic, protože lidský organismus je vůči vzdálenosti k Měsíci velmi malý. Vůbec nejvyšší slapy pozorujeme vždy na počátku ledna, jelikož tehdy je Země nejblíže ke Slunci, samozřejmě pokud je právě v té době Měsíc v přízemí. Nejnižší slapy nastávají počátkem července, kdy je Země od Slunce nejdále, pokud je právě v té době Měsíc v odzemí. A Venuše do toho vnáší maximálně 0,006% jednotkového slapu, což jsou vůči zmíněným kolísáním lunisolárních slapů naprosto zanedbatelné hodnoty.
Když si spočítáme konkrétní slapovou situaci pro 5. května 1999, Měsíc je shodou okolností prakticky v přízemí, takže jeho slapy budou dosti vysoké - 116% průměru. Sluneční slapy dosáhnou 45% jednotkového slapu a pak s velkým odstupem následuje planeta Jupiter - to je dáno okamžitou geometrií poloh jednotlivých planet - a Jupiter přidává komických 0,0003% jednotkové slapu, zatímco Venuše jen 0,0002%, protože je shodou okolností zrovna téměř nejdále od Země.
Tím chci současně ukázat, že jakékoliv silové působení, které by podobně jako gravitace ubývalo se čtvercem vzdálenosti bude vyvolávat diferenciální silové působení na Zemi nepřímo úměrné třetí mocnině vzdálenosti Měsíce, Slunce či uvažované planety od nás.
Celá ta katastrofická domněnka, vázaná na zmíněné seřazení těles sluneční soustavy na obloze, je komická prostě proto, že je založeno na starověké astrologické představě, že všechna nebeská tělesa jsou "přišpendlena" na křišťálové kouli v téže vzdálenosti od Země. Tehdejší astrologové, ale ani astronomové, neměli nejmenší tušení, že zmíněná tělesa jsou od Země nestejně vzdálena, a navíc, že se tyto vzdálenosti od Země neustále mění. Jelikož astrologie tuto skutečnost nikdy nevzala v úvahu, stala se postupně naprosto bludnou naukou.
Nakonec mi dovolte, abych zvýraznil, jakou odezvu ten guláš informací v našich sdělovacích prostředcích zejména kolem 11. srpna 1999 vyvolal v mysli průměrného občana naší republiky; čili jak si lidé avizovaný běh událostí zhruba představovali. Podle hesla, že co není v televizi, to neexistuje měla pravděpodobná skladba televizního programu na hypotetické domácí televizní stanici vypadat asi takto: