Jsou to "ztělesněná" snění lidské duše po pohádkách a zázracích, ale také iracionální obavy a strach (a zároveň potřeba je zmnožovat ? což dokazuje obliba hororů a katastrofických filmů). Je to ale také často mediální bezduché a žvanivé fantazírování počítající s ochotou některých lidí zatratit "nudné školské vědomosti" a vyměnit střízlivý rozum za lehkověrnost a blouznění. Na Primě v pořadu Záhady a mystéria se televizní štáb snažil mimo jiné zkontaktovat zvíkovského raráška. Odtud je už jen krůček k reportáži ze života českých hastrmanů či hejkalů. Potřeba laciného efektu s jehož pomocí se takové pořady konstruují se prozradila, když do pořadu věnovanému upírům byl přizván zpěvák Daniel Hůlka, který si pěstoval v té době démonický image a ztělesňoval na jevišti hraběte Draculu. V té chvíli vyšlo najevo, že pořad není stopováním pravdy, jak moderátor proklamoval, ale jen gulášem kuriozit. Není bez zajímavosti, že od nového roku z obrazovek zmizel, prý pro finanční nákladnost. Odhadovala bych spíš, že v něm hranice vkusu, přijatelnosti a pravděpodobnosti byla natolik překročena, že měl nízkou sledovatelnost. Osobně jsem poznala redaktorky, které v okultní praktiky, magii, astrologii či numeralogii věří. Nejen to. Pátrají po dalších projevech paranormality, vyhledávají její představitele. Referují o těchto věcech téměř ve svatém vytržení, nosí amulety, navštěvují kartářky, přísahají na energetické upírství a píší o tom všem s nakažlivou spontánností. Druhou sortou jsou redaktoři ??cynici, bývají to spíš muži. Nemají potřebu pídit se po pravdě, stranit rozumu, sbírat fakta. Napíší cokoliv o čemkoliv. Pohrdají čtenářem, posluchačem, divákem. Kdysi jsem četla v povídce Isaca Babela zmínku o kuchaři, který pohrdal lidstvem, zřejmě proto, že si lidi zredukoval jen na pracující čelisti a žaludky. Tento typ redaktora zase pohrdá mediálními konzumenty. Jak pravil Jan Werich: je naplněn optimismem, že co čtenář to blbec. Cynik ví, že ať napíše cokoliv, vždy se najde masa lidí, která tomu uvěří. Působí tu psychologický mechanismus, přinášející zvrhlý druh potěšení. Má-li kdo možnost pohrdat lidmi, stoupá tím automaticky jeho sebehodnocení. Redaktor ví, že jde o lži, je do pozadí článku zasvěcený, v duchu se pochechtává. Příjemci jeho "informací" žasnou, diví se, věří. Jsou to, viděno redaktorem - kuchařem, "pracující čelisti". Protože veřejnost má už termíny jako je negativní a pozitivní energie, psychotronické působení, aura, atd. svým způsobem "zažitá", média už ani tvrzení odporující přírodním zákonům nezpochybňují. Naopak, tváří se, jako by věc byla ověřenou skutečností, a někdy dokonce uvádějí, že celou záležitost věda či vědci potvrzují. Ocitne-li se ovšem člověk poblíž tajemného jevu či osob "obdařených zvláštními schopnostmi", zažívá mnohdy skutečnost, která je k mediálnímu zpracování módního tématu v naprostém protikladu. Například český lékař Miroslav Munclinger z Jihoafrické republiky působící v nemocnici města Durbanu, říká o skutečných šamanech toto: "Za šamany a jejich "prací" se tyčí doslova hory mrtvol. Kromě jiného roznášejí masově AIDS či způsobují sepsi končící smrtí nebo gangrénu s následkem amputace údu, když jedním oštěpem a "na jeden zátah" provádějí na skupinách chlapců rituální obřízku. Jejich pacienti k nám do nemocnice často přijdou už jen zemřít." Tato informace se ovšem ocitla jen v interním zpravodaji Českého klubu skeptiků. K českým obdivovatelům a vyznavačům šamanismu se nedostala.
Iracionální přístup ke skutečnosti je mnoha lidem vlastní. Snad i proto, že nás málokterý kantor dokázal nadchnout a vtisknout poznávání pečeť dobrodružství. Také vzpomínka na nudu ve školních lavicích, žene některé lidi do "vzpoury" proti "nezáživným školským pravdám". Představa levitace je rozhodně zajímavější než zákony gravitace, telepatie je úžasnější než zevšednělý telefon, a jasnovidectví je vůbec bezkonkurenční. Na populárnosti iracionálních tvrzení a těch kteří je šíří (a profitují z něj) se podílí také fakt, že mnozí lidé často nejsou sto rozeznat fikci od skutečnosti. Tolik si přejí, aby To byla pravda, až se lákavý či vzrušující fenomén pro ně pravdou stává, navzdory do očí bijící realitě. Je to až banální úkaz, známý například z dob někdejšího vysílání Nemocnice na kraji města, kdy diváci psali do televize a prosili, aby je odoperoval primář Sova (herec Chudík). Zvláště sugestivní jsou sci-fi příběhy, a největší úspěch zřejmě zaznamenal seriál Akta X, který navíc chytře simuloval postupy pátrací žurnalistiky, takže vymyšlené kauzy se tvářily velmi věrohodně. Přece by nám pro nic za nic nelhali! zvolá v duchu leckterý čtenář. Ale pročpak ne?
K šíření iracionality v populaci přispívá i jistý respekt k tištěnému slovu, a vůbec k médiím. V lidech se navzdory trpkým zkušenostem z minulého režimu udržuje jakási matná představa, že lhát, blufovat a deformovat fakta masově se hned tak každý neodváží, že to prostě není jen tak. Je to ale mnohem snadnější než vyprávět nesmysly z očí do očí jedinci, ten má možnost oponovat, nebo se nám může dokonce vysmát. Média se chovají při provětrávání témat se záhadologickými tématy ryze účelově. Konzumentovi bývají často nabídnuty k věření uchvacující reportáže s ironickým úšklebkem v redakčním zákulisí. Někdejší redaktorka Blesk magazínu, která v článku s nadšením popisovala obskurní kurz tak zvané Silvovy metody kontroly mysli, se mezi kolegy o svých faktických poznatcích a zážitcích z kurzu vyjadřovala s posměšným despektem. Jenže co naplat, čtenáři, posluchači, diváci chtějí své porce nevšednosti ? takové je přesvědčení mnohých redaktorů. A dodají jim je dokonce i v případě, kdy oni sami zjistí podezřelé praktiky divotvorců. Příklon k iracionalitě v médiích vyvěrá ale především z novodobého posunu vnímání světa a sebe sama celé euroamerické civilizace. V Asii a Africe iracionalita promořuje život jednotlivců i společnosti odjakživa a bez přerušení, a bývá mnohdy jistě i skrytou příčinou slepých cest, neúspěchu a společenských katastrof. Euroamerická civilizace hospodářsky i kulturně expandovala především díky racionalitě, kterou kdysi zrodila plodná antika. Náš věk ale v posledních desetiletích racionalitu v populaci nerozvíjí, spíš ji opouští. Konjuktura pavědy a iracionálních představ zasáhla Západ v čele se Spojenými státy už koncem šedesátých let. Vzniklo tak otevřené pole pro manipulaci stále větším počtem lidí, kteří jsou připraveni a dychtiví víry téměř v cokoliv. V dobách vzniku pozdějších západních hodnot jako je demokracie či osobní svoboda souvisel i "objev" kritického myšlení, které úspěšně čelí manipulaci a pošetilým úsudkům i činům. "Dá se říct, že kultivace této metody nejen rozšířila lidské obzory, ale málem vytvořila novou lidskou bytost: vedle dogmatického člověka starého světa se objevilo nové stvoření - člověk kritický. V jedné části světa se přinejmenším na nějaký čas porušila tradice, podle níž se uznávaná Pravda předávala v nezměněné podobě. To byl počátek vědecké metody a program pro spojitě se vyvíjející společnost. V tomto rozhodujícím okamžiku člověk neobyčejně posílil své šance na přežití. ... Řecké intelektuální vzepětí bylo doprovázeno hospodářskými a kulturními úspěchy klasického světa." napsal Paul Johnson ve své knize s názvem Nepřátelé společnosti)
Fakt, že je racionalita a kritické myšlení na ústupu, jak mimo jiné signalizují média, může být jen módním výkyvem, ale také trendem, který by mohl mít pro lidstvo neblahé důsledky.