Úvodem
V roce 2008 připravil Sisyfos ze zajímavých přednášek a příspěvků již čtvrtý sborník statí „Věda kontra iracionalita“, vydaný péčí nakladatelství Věry Noskové. Na článek Kreacionismus od prof. MUDr. Jiřího Heřta, Dr.Sc. napsal autorovi a výboru Sisyfa dopis P. Ing. Jiří Špiřík, ThD. a nebyl to obyčejný dopis, tedy e-mail, ale obsáhlá recenze a kritika z pozice theologa. Na tomto základě pak došlo k další výměně názorů. Protože se jednalo o věcnou a odborně argumentovanou diskusi, usoudili jsme v redakční radě webových stránek, že by celý průběh diskuse mohl být podnětný pro naše čtenáře. Publikujeme nejprve původní článek J. Heřta (I), poté recenzi – kritiku J. Špiříka (II), odpověď J. Heřta (III), doplnění J. Špiříka (IV) a závěr J. Heřta (V).
Prof. Ing. Miroslav Kutílek, Dr.Sc.
I.Kreacionismus
Jiří Heřt
Publikováno ve sborníku Věda kontra iracionalita 4,
nakl. Věra Noskova, Praha 2008
Kreacionismus v nejširším slova smyslu znamená víru, že do vzniku a vývoje přírody zasahuje nadpřirozená síla. Taková víra je ovšem v rozporu s darwinistickou evoluční teorií, a proto docházelo od samého počátku, kdy se objevila myšlenka evoluce, ke konfliktům. I dnešní kreacionisté evoluční teorii úplně nebo zčásti odmítají a požadují dokonce zákaz školní výuky evoluční teorie nebo výuku obou protichůdných výkladů současně. Taková je situace v USA a obdobné tendence se objevují už i v dnešní Evropě. Kreacionismus se stává vážným problémem a zaslouží si podrobnější analýzu.
Kreacionismus má ale řadu forem, od úplného odmítání jakéhokoli vývoje v přírodě až po pouhou víru, že stvořitel zasáhl jen jednou, když vytvořil přírodní zákony. Podle nich se pak svět vyvíjí tak, jak to vykládá darwinistická evoluční teorie.
Biblický kreacionismus
Po celou dobu staro- i středověku vládlo přesvědčení, že svět byl stvořen a od té doby je neměnný. Teprve v 18. století se objevila myšlenka evoluce, v 19. století vyslovil Darwin svou evoluční teorii a od začátku 20. století byla ve vědeckém světě evoluční teorie přijata téměř všeobecně a začala se vyučovat na školách. S tím se nesmířili zastánci přesvědčení, že svět byl stvořen během 6 dnů, jak je psáno v Bibli. Obhájcům tohoto názoru se od začátku 20. století začalo říkat kreacionisté. Patřily k nim především menší fundamentalistické sekty v USA, které dosáhly toho, že v některých amerických státech, např. Tennessee, Mississipi a Arkansas, byla výuka evoluční teorie zrušena. Evolucionisté s tím nesouhlasili, což vyústilo v proces s Johnem Thomasem Scopesem v Daytonu. Tento slavný tzv. „opičí proces“ probíhal řadu týdnů a vzbudil široký zájem snad na celém světě. Protivníkem evoluční teorie byl zde biskup William Bryan, významná osobnost náboženského i politického světa, třikrát nominovaný na amerického presidenta, senátor, který byl přesvědčen, že darwinismus byl příčinou první světové války. Snad proto se stal Bryan nepřítelem darwinismu. Kreacionistům se sice u soudu nepodařilo jejich názor obhájit, ale Scopes nakonec z taktických důvodů přiznal vinu a zaplatil pokutu 100 dolarů. Nejvyšší soud nakonec rozsudek zrušil, ale svůj protivědecký postoj nezměnil a zákaz vyučování trval v Tennessee až do r.1967.
Vědecký kreacionismus
Přes snahu kreacionistů se evoluční myšlenka rychle šířila a biblická představa mu nebyla schopna čelit. Představa o tzv. „mladé Zemi“, stvořené během šesti dnů před 6.000 – 10.000 lety a o potopě světa byla totiž snadno vyvratitelná. Geologické i biologické argumenty svědčily proti ní a kreacionistům chyběly argumenty, jak stvoření světa v tak krátké době obhájit. Zvolili novou taktiku. Nezbylo jim než uznat význam vědy a paradoxně použít její metody pro obhajobu biblického výkladu, kterého se odmítli vzdát. Za začátek vzniku tohoto tzv. „vědeckého kreacionismu“ lze považovat vydání publikace „Potopa světa“ od J. Whitcomba a H. Morrise v r.1961. V r.1963 pak založili zastánci tohoto směru „vědeckou“ společnost, Creation Research Society, a v r.1972 výzkumný ústav, Institute for Creation Research. V 80. letech tento směr měl mnoho příznivců a byl i politicky značně vlivný.
Podle názoru zastánců „vědeckého kreacionismu“ jsou evoluční teorie a údaje o stáří Země chybné, a dokládali to dlouhou řadou „vědeckých“ argumentů. Podle jejich názoru je např. radiometrické datování stáří Země nepřesné, oceány jsou na rozdíl od tvrzení geologů daleko mladší, o čemž prý svědčí výpočty podle vývoje slanosti vody, vrstva prachu na Měsíci neodpovídá jeho udávanému stáří, Měsíc stále chladne a proto je mladší než předpokládají kosmologové, rychlost světla se postupně zpomaluje, takže stáří Země je nižší než tvrdí evolucionisté a pod. Většina těchto argumentů vychází z některých nepřesností ve starším vědeckém výzkumu, které ovšem už byly dávno opraveny. Pod tlakem kritiky se snažili „vědečtí kreacionisté“ svou teorii postupně vylepšovat. Naivní trvání na knize Genesis a na představě o potopě světa bylo nahrazováno důmyslnějšími, postupně vytvářenými teoriemi, např. že život se skládá z energie, hmoty a know-how, a v několika etapách se postupně opouštěly některé biblické názory. Vývoj tohoto kreacionistického směru směřoval k uznávání skutečného stáří Země a evoluce, i když o zásadní roli Boha se nepochybovalo.
Přesto ztrácel vědecký kreacionismus postupně na významu. Jeho „vědecké“ argumenty byly snadno vyvráceny a biblický výklad se stal neobhajitelným. Podstatné bylo i to, že Nejvyšší soud USA v r.1987 rozhodl, že jakékoli vyučování „vědeckému kreacionismu“ v hodinách biologie je protiústavní a zakazuje se. Program „Institutu pro výzkum stvoření“ byl pod vedením J. Morrise modernizován, přepracován a hlavní aktivity přeneseny na internet.
Intelligent Design
Aby se mohl kreacionismus proti darwinistickému výkladu nadále prosazovat, musel se vzdát svého spojení s náboženstvím a uznat existenci evoluce. To skutečně kreacionisté začátkem 80. let provedli. Vznikla tak moderní varianta vědeckého kreacionismu, zvaná Intelligent design (ID), Inteligentní projekt, nebo také neokreacionismus. Vzešel z akademických kruhů, používá vědecké metody i vědeckou terminologii a varuje se náboženských argumentů, resp. odkazů, i když je financován většinou křesťanskými institucemi a jeho zastánci a propagátory jsou vesměs věřící křesťané. Tento směr se rychle rozšířil v USA a dnes proniká do Evropy i do České republiky.
Základní ideou ID je, že svět byl stvořen a je dále řízen podle plánu, designu, který mu musel být dán inteligentním Tvůrcem, kterým nemusí být nutně Bůh, ale třeba i mimozemšťané nebo jiná inteligentní bytost. Jeho existence má být dokázána nepřímo, vědeckým průkazem nedostatků evoluční teorie. Ta je podle nich nedokonalá a sama o sobě nestačí k vysvětlení vzniku a vývoje Země. Proto je logicky nutný předpoklad zásahů inteligentního nadpřirozeného činitele. Intelligent design, který se na rozdíl od vědeckého kreacionismu vzdává biblické představy a zčásti uznává výsledky oficiální vědy, se tak stal daleko přijatelnější zejména pro vzdělanější věřící než formy předchozí.
Jedním z prvních propagátorů tohoto směru je právník P.E. Johnson, který v r.1991 vydal knihu „Spor o Darwina“ (Darwin on Trial). Záhy potom byl založen výzkumný ústav Discovery Institute. Johnsonova kniha je psána zdánlivě objektivně. Johnson nepoužívá vlastního testování jednotlivých hypotéz, ale vychází z argumentů a citací evolucionistů, které hodnotí. Vychází i z Darwinových názorů a z jeho původní teorie a využívá nejen tehdejších neznalostí, ale i neúplnosti současných znalostí a rozporů ve vědecké obci, vytrhává názory vědců ze souvislostí. Johnson sice uznává získané dílčí poznatky evoluční teorie, ale ty podle něj nestačí k vysvětlení vývoje druhů. Mutace sice existují, ale ty jsou jen výjimečně příznivé a stačí jen k vysvětlení variability druhu a nikoli změn druhu. Mutace je podle Johnsona jen změna informace, nemůže přinést informaci novou. Také přírodní výběr existuje, ale nestačí k vysvětlení makromutací atd. Mezi jednotlivými druhy také chybějí spojovací články („missing links“), Archeopteryx je výjimkou. Ze všech těchto důvodů je nutno předpokládat existenci a opakované zásahy Tvůrce.
Johnsonovi lze vytknout řadu věcí. Mylný je např. předpoklad, že tam, kde dosud neexistuje vědecké vysvětlení, je nutno předpokládat roli Boha, „boha mezer“. Ten se ovšem nutně vytrácí, jakmile je mezera s pokrokem vědeckého poznání vyplňována. Johnson také zveličuje všechna dílčí a dočasná selhání Darwinovy evoluční teorie, snad proto, že je právník a chybí mu evoluční vzdělání a širší pohled. Podrobnou analýzu a kritiku Johnsonových názorů napsal J. Flegr.
Jinou významnou knihou, která vyvolala ve světě obrovský zájem, je „Darwinova černá skřínka“ (The Darwin´s Black Box) od biochemika Michaela Behea, vydaná v r.1996, u nás r.2001. Na rozdíl od Johnsona, který přítomnost Tvůrce dokazoval především mezerami v evoluční teorii, zvolil Behe jinou strategii, hledal „designsignály“ existence Tvůrce. Viděl je ve složitosti komplexních orgánů a funkcí, kterou podle něj nelze vysvětlil postupným přirozeným vývojem. Behe argumentuje takto: 1/ Biochemické děje jsou extrémně složité. 2/ Oddělíme – li jeden prvek, systém se stane nefunkční a zhroutí se. 3/ Systém se tedy nemohl vyvinout postupně. 4/ Musel se vyvinout skokem. 5/ Skoky však nelze darwinisticky vysvětlit. 6/ Musely tedy vzniknout zásahem inteligentního designéra.
Beheův výklad není ničím novým, tento argument používali i dřívější kreacionisté, a sám Darwin si byl tohoto problému vědom. Behe jeho prohlášení cituje: „Jestliže by mohla být demonstrována existence komplexního orgánu, u nějž by nebylo možné, aby vznikl díky četným následným malým modifikacím, moje teorie by se zhroutila.“ Behe se domnívá, že takové orgány našel a že Darwinovu teorii vyvrátil. Nazval tento fenomén sugestivními slovy ireducibilní komplexita, nezjednodušitelná složitost, a vzbudil u laiků zdání, že jde o zcela nový závažný argument. Dnes se na tento fenomén a na Beheovu „ireducibilitu“ odvolávají snad všichni kreacionisté.
Behe se nedovede smířit s tím, že řada skutečností v evoluci není dosud vysvětlena a že je na místě říci prosté „nevíme“. Požaduje už dnes, aby darwinismus podal dokonalé vysvětlení všeho a s absolutní jistotou. Žádá např. vysvětlení složitého ústrojí brouka prskavce, který při obraně ze sebe na nepřítele vyloučí vroucí směs peroxidu vodíku a hydrochinonu: „Teprve kdybychom mohli rozebrat veškeré podrobnosti stavby prskavcova obranného ústrojí do poslední bílkoviny a posledního enzymu a kdyby všechny tyto detaily bylo možné vysvětlit na základě Darwinovy teorie, teprve tehdy bychom mohli s Dawkinsem (rozuměj s evoluční teorií) souhlasit.“ Jinými slovy: do té doby musíme věřit na zásah designéra.
Další knihou, která u nás vyšla, jsou „Ikony evoluce“ od Jonathana Wellse. Wells vybral deset typických příkladů, největších „ikon“ darwinismu (např. Darwinův postupně se větvící „strom života“, opakování fylogenetického vývoje v embryonálním vývoji, různé tvary zobáků u Darwinových pěnkav na různých ostrovech v Galapágách atd.) a podrobil je kritice.
V současnosti je vedoucím teoretikem ID matematik a filosof William Dembski, autor řady u nás zatím nepřeložených knih.
Názory těchto autorů nejsou zcela homogenní, v řadě názorů se liší, ale společné je jim odmítání „naturalismu“, tedy přirozeného, racionálního výkladu. Všichni vycházejí z křesťanských pozic a snaží se udělat v evoluci místo pro Boha, zasahujícího opakovaně do přírody. Taktně se však přesnou identitou a vlastnostmi Designéra nezabývají. Všichni však odmítají deistický výklad, který omezuje roli Boha jen na akt stvoření.
Argumenty kreacionistů a jejich vyvrácení
Uvedeme nyní přehled hlavních argumentů, které proti darwinistické evoluční teorii používají kreacionisté nejrůznějších podob.
Argumentum per analogiam (from design)
Jde o prastarý argument, který poukazuje na to, že příroda je natolik složitá, organizovaná a účelná, že to musela stvořit inteligentní bytost. Tento argument byl znám již starým Řekům, tvořil také základ tzv. naturtheologie, rozšířené v 18. století, a byl teoreticky rozpracován anglickým theologem Williamem Paleyem (1743-1805) v r.1802. Ten argumentoval takto: nalezneme-li v lese kapesní hodinky, je přece jasné, že nemohly vzniknout náhodou, že jsou naopak nepochybným důkazem lidské existence a tvořivosti. Analogicky musí být složitost přírody nepochybným důkazem existence Stvořitele. Tento argument používají i dnešní kreacionisté v nejrůznějších variantách: „Ani tornádo nemůže z plechů a šroubků vytvořit letadlo“, „Bibli nevytvoříte náhodným seřazením hromady písmen“ atd.
Protiargumenty
Nehledě k tomu, že tento argument vyvrátil řadou logických argumentů David Hume (1711-1776) už 15 let před Paleyem, kreacionisté nepochopili základní princip darwinismu, přírodní výběr, který v průběhu milionů let dokáže vytvořit účelné a komplexní organizmy a jejich orgány i bez pomoci plánu.
Jsou ale i jiné námitky proti tvrzení kreacionistů o dokonalosti plánu. Můžeme se ptát, zda je ten plán skutečně inteligentní. Dělal ho někdo moudrý, vševědoucí? Těžko. Máme přece zbytkové (vestigiální) orgány, které byly u našich předchůdců funkční, ale postupně se staly zbytečnými a zredukovaly se na neúčelné nebo i překážející přívěsky (apendix – přívěsek slepého střeva, zub moudrosti – poslední stolička, kostrč – zbytek kostry ocasu, zakrnělá křídla u nelétavých ptáků, zbytky dolních končetin u kytovců atd.).
Jiným příkladem je neefektivní a nelogická konstrukce orgánů. Každý inženýr by navrhl řešení jednodušší. Např. nerv zásobující hrtan žirafy, nervus laryngeus superior, běží dlouhým obloukem od horní krční páteře až do hrudníku pod oblouk aorty a odtud se opět vrací daleko vzhůru k hrtanu. Jiné příklady: močová trubice u muže probíhá nevýhodně téměř středem prostaty, kde může být ve vyšším věku utištěna. Sítnice oka je „naruby“, světelné paprsky musí procházet vrstvou nervových buněk a vláken, než dopadnou na světločivé buňky. I taková chobotnice to vyřešila v evoluci lépe než velký designér u obratlovců.
A proč designér dopustil vznik mutací, které jsou v převážné většině škodlivé a vedou k defektům nebo úmrtí zárodku nebo dědičným chorobám? Vždyť je to zcela neproduktivní. Škoda práce. Také molekulární genetika přispěla v posledních letech k odhalení „zmetků“. V genomu je totiž zakonzervován inaktivní genetický materiál, zcela zbytečný pro život organismu. Např. v beta řetězci hemoglobinu o 146 aminokyselinách došlo u 100 z nich k mutační změně beze změny účinnosti. Proč prováděl designér tyto neúčelné změny? Nebo: proč designér vytvořil takovou spoustu druhů, které v minulosti vymřely? Byly to omyly? Proč nevytvořil hned tvory dokonalé? Evolucionistům ovšem tyto nálezy posloužily nejen jako argument proti stvoření, ale naopak jako skvělý důkaz minulého vývoje
Chybějící článek (missing link)
Je to snad nejčastěji používaný argument kreacionistů: Jestliže mezi dvěma druhy nenajdeme v paleontologickém materiálu přechodné tvary, je podle jejich názoru zřejmé, že druhy byly stvořeny samostatně Typickým argumentem kreacionistů byla také tzv. kambrijská exploze před více než 500 miliony let, kdy se náhle objevilo množství nových druhů bez navazování na organismy starší.
Protiargumenty
I tento argument lze snadno odmítnout, protože tyto mezery jsou stále rychleji zaplňovány novými nálezy (Archeopteryx, dvojdyšné a lalokoploutvé ryby, Austraolopithecus atd.). Je ovšem pravda, že přechodových forem ve fosilních nálezech není mnoho, ale dnešní výklad speciace, tedy vzniku nových druhů, to vysvětluje: Nové druhy vznikají tehdy, když je populace rozdělena nějakou bariérou, např. geografickou, nebo když malá část populace leží na okraji rozšíření druhu. Nový druh tedy vzniká zpravidla na omezeném prostoru, v malém segmentu původní populace a v časově krátkém období. Proto lze přechodné formy zachytit ve fosilním nálezu jen vzácně. Někteří kreacionističtí autoři tyto mezery systematicky hledali, např. Berlinsky, který našel 250 mezer. Ty byly sice postupně zaplněny, ale Berlinski nadále tvrdí: „To, že existují místa, kde byla mezera zaplněna, je sice zajímavé, ale nevýznamné. Rozhodující je, že existují mezery, které zůstaly.“
A pokud jde o tzv. kambrijskou explozi, tak tato „exploze“ trvala snad až 100 milionů let. Ale především právě tato mezera se velmi rychle zaplnila: J.S. Gould o tom psal, že „náš obvykle vzpurný fosilní záznam se zachoval skvěle a dočkal se nejkrásnější řady přechodových zkamenělin, v jejichž nálezy mohl každý evolucionista doufat.“
Nezjednodušitelná složitost (irreducible complexity)
Podle kreacionistů je principiálně nemožné, aby náhodně, tedy postupnými mutacemi, vznikly komplexní systémy. Dokud není systém hotov, nemůže fungovat. Darwinistický přístup znamená, že každé stadium bylo funkční a mohlo být proto podřízeno výběru těch nejlepších mutantů. Důkazem toho, že se orgán nemůže vyvíjet postupně, má být i to, že po odstranění jediné své součásti orgán nefunguje, např. po vyjmutí kolečka hodinky přestanou chodit.
Tento starý argument oživil zejména M. Behe, který komplexitu nehledal jen u orgánů, jako je oko nebo ucho, ale zejména na biochemické úrovni. Behe popisuje imunitní mechanismy, mechanismus srážení krve nebo molekulární děje, ovládající činnost bičíku bakterie. Ty jsou skutečně velice složité a je pravda, že jsou teprve v současnosti vědou odkrývány, takže jejich postupný evoluční vývoj je málo znám, resp. nebyl dosud podrobně studován.
Protiargumenty
Argument nezjednodušitelné složitosti by mohl v biologii platit jen pro jednogenerační skoky, nikoli pro mnohogenerační evoluční proces. Argument lze snadno vyvrátit poukazem na vzestupné řady vývoje oka i jiných orgánů, které sestavila srovnávací anatomie. Existují totiž i dnes organismy, které mají na hlavě jen okrsky buněk citlivých na světlo, Tyto okrsky jsou u jiných druhů vpáčeny do hloubky, u dalších uzavřeny v dutinu, u jiných najdeme průhlednou rohovku i čočku a další přídatné orgány. Tak jistě pracovala i evoluce. Dokonce se ukázalo, že se oko vyvinulo během evoluce nezávisle několikrát. Podobné je to i s ušními kůstkami, kladívkem, kovadlinkou a třmínkem. Nevznikly z ničeho nic, ale postupnou přestavbou a přesunem z chrupavek nejvyššího žaberního oblouku. Ani s tou ztrátou funkčnosti orgánů po odstranění jejich části to není pravda. Vidíme, i když nedokonale, i po odstranění čočky.
Poněkud komplikovanější je záležitost s bičíkem bakterií, ale i tam se nabízí logické vysvětlení. Jednotlivé proteiny a chemické reakce mohly původně sloužit jinému účelu než pohonu bičíku a mohly druhotně tuto funkci převzít, podobně jako je tomu u sluchových kůstek. Tento způsob změny funkce se nazývá dnes examptací.
Mylné je také Beheovo tvrzení, že neexistují práce, které se pokusily složité biochemické děje vysvětlit, i když sám na jiném místě své knihy cituje biochemika Russella Doolittlea. Ten se zabýval evolucí krevního srážení a nastínil i její teorii. Nejprve se v evoluci objeví tzv. tkáňový faktor, pak prothrombin, pak thrombinový receptor, fibrinogen atd. Proti tomu Behe argumentuje demagogicky takto: Doolittle „neuvádí žádné důvody pro vznik proteinů ani se nesnaží vypočítat pravděpodobnost výskytu proteinů.“ Nebo: „V Doolittleově hypotéze nejsou uvedeny žádné příčinné faktory“. Z této jediné věty je zřejmé, že Behe nepochopil princip darwinismu. Příčinnost a smysluplnost totiž do Darwinovy teorie nepatří. Jiní autoři, např. David Baltimore, se zase zabývali evolucí imunitního systému obratlovců. Existuje i specializovaný časopis, Journal of molecular Evolution, který se věnuje evoluci na molekulární úrovni. Jak je vidět, současná biologická věda postupně odhaluje tajemství i těchto složitých struktur a není žádný důvod věřit, že by se je časem nepodařilo vysvětlit i bez zásahu Tvůrce.
V Beheově knize najdeme i jiné prohřešky. Behe např. argumentuje pravděpodobností vzniku jednotlivých proteinů a přirovnává ji k pravděpodobnosti výhry v loterii. Dochází k počtu tisíc miliard let. Všechny tyto výpočty jsou však zavádějící, protože mutace vznikají nejen v buňkách mnohobuněčných organismů, ale i v miliardách miliard organismů jednobuněčných, a to v miliardách po sobě jdoucích generacích.
Makromutace – vývojové skoky
Darwin zdůrazňoval, že evoluce probíhá vždy jen postupně jednotlivými malými krůčky, ale že i ty nakonec vedou k významným makroevolučním změnám. Kreacionisté, ale i mnoho evolučních biologů tvrdí, že frekvence mutací není tak velká, aby jí bylo možno vysvětlit velké vývojové skoky, tedy vznik druhů a vyšších taxonů během „pouhých“ stamilionů let. Kreacionisté možnost postupného vývoje popírají, podle nich jsou nutné skokové změny, jenže ty prý nelze vysvětlit Darwinovou teorií a je nutno předpokládat vyšší zásah. Otázka, zda druhy a vyšší skupiny vznikly skokem nebo pomalým vývojem, gradualisticky, skutečně není dořešena a je stále předmětem sporů.
Protiargumenty
Nehledě k tomu, že i velké změny lze dnes vysvětlit gradualisticky, můžeme vysvětlit i změny skokové, makromutace. Jednou z možností je, že nová mutace neovlivní vývoj organismu až v jeho konečné fázi, ale zasáhne do raného vývoje embrya. Taková změna může změnit celý plán vývoje a tedy zásadně i konečnou podobu individua. Jinou možností dalekosáhlé změny je splynutí dvou rozličných organismů v jeden, jak ukázala Lynn Margulisová: mitochondrie, energetické mikroorgány v buňkách obratlovců, vznikly kdysi dávno pohlcením a zabudováním jiného organismu.
Další vysvětlení nabídli v 70. letech Eldridge s Gouldem. Navrhli tzv. „teorii přerušovaných rovnováh“ („punctuate equilibrium“). Podle jejich zjištění probíhá evoluce nestejnou rychlostí: nově vzniklý druh se vyvíjí rychleji, jakoby skokem, pozdější vývoj je velmi pomalý, situace je téměř stacionární. Zdá se, že takový nestejně rychlý vývoj je obecným principem vývoje druhů, ale představu o vývoji skokem je nutno uvést na pravou míru. Jde totiž o skoky jen v geologických časových měřítcích, trvají jistě několik desítek tisíců, snad i milionů let.
Rozpor s informační teorií. Náhoda a komplexita
W.A. Dembski přidal další, rovněž mylný argument. Podle něj je Darwinova teorie v rozporu s dnešní informační teorií. Evoluce znamená přece rozšíření informace v organismu. Mutace jsou však zcela náhodnou změnou, která podle jeho názoru nemůže zvýšit množství informace. Ani selekce podle Dembského neznamená zisk informace, ale naopak ztrátu.
Protiargumenty
V přírodě platí zákony zachování hmoty a energie, ale nikoli zachování informace. Mutace zvyšují variabilitu, tedy komplexitu přírody. Ani selekce, druhá složka evoluční teorie, není z evolučního hlediska ztrátou, protože není náhodná, je kreativní, i když nevědomá. Dembski nechápe, že přírodním výběrem vznikají organismy a struktury nové, komplexní a účelné. Starší druhy nemizí, takže celkové množství informace v přírodě v průběhu evoluce stále stoupá. Podle Dembského existují v přírodě tři typy fenoménů, náhodné, pravidelné (rotace Země) a plánované. Ty poslední se vyznačují komplexností a smysluplností (specifikací). Když se najde fenomén s těmito charakteristikami, jde o design, plán. Jenže Dembski vůbec nerozumí evoluci a nechápe, že právě přírodním výběrem vznikají struktury komplexní a účelné, „smysluplné“.
Chybějí přímé důkazy probíhající evoluce. Neexistuje empirická báze.
Podle kreacionistů by bylo možné přijmout darwinistický výklad jen tehdy, kdyby bylo možné evoluci zrekonstruovat nebo přímým způsobem dokázat, že vývoj probíhal a dosud probíhá podle Darwinovy představy.
Protiargumenty
I v tomto bodě se kreacionisté hluboce mýlí, resp. vykazují značnou dávku neznalosti. Pravda je, že nelze přímým způsobem dokázat, jak tomu bylo kdysi, ale evoluce probíhá trvale a můžeme ji sledovat přímo před našima očima. Už klasickým příkladem je změna barvy nočního motýla drsnokřídlece březového (Biston betularius) v důsledku změny prostředí. Už v r.1948 bylo zjištěno, že se během industrializace a znečištění ovzduší v okolí Manchesteru objevovaly stále častěji nové formy tohoto nočního variabilního motýla. Místo převážně bíle tečkovaných forem převládly motýli černí, melanotičtí. V r.1998 byla studie rekapitulována se stejným výsledkem. Jiným příkladem je zvýšení odolnosti komárů proti DDT, nebo velice závažný fenomén stále častější resistence bakterií na antibiotika apod. Během několika let se bakterie dovedou na běžná antibiotika adaptovat. Bylo při tom prokázáno, že nejde o získanou, lamarckistickou dědičnost, ale že se postupně pomnoží ojedinělí mutanti, odolní proti antibiotiku.
Tyto popsané příklady jsou sice jen změnami uvnitř jednotlivých druhů, ale už byly přímo pozorovány i změny makroevoluční, tedy vznik nového druhu. Ať už jsou to laboratorní pokusy, v nichž vznikly nové druhy banánových mušek, drosofil, nebo pozorování v přírodě, např. vznik nových druhů ryb ve Viktoriině jezeře. To vzniklo teprve před 12.000 let v místě východoafrického riftu, zlomu. Z jednoho nebo několika málo druhů ryb rodu Cichlidae, kterém žily v této lokalitě původně, se v geologicky i evolučně nesmírně krátké době vyvinulo 300 samostatných druhů. K této speciaci (vzniku nových druhů) došlo zřejmě jednak pohlavním výběrem, jednak výběrem ekologickým. Některé skupiny cichlid, které se specializovaly na určitou niku jezera, např. určitý druh potravy nebo určitou hloubku, se postupně adaptovaly na nové podmínky, vyvíjely se jiným způsobem a časem se zcela odlišily od skupin ostatních. Jiným příkladem je vznik nových druhů rostlin, které se objevují přímo před našim očima přirozeným křížením nebo polyploidizací, tedy zdvoj – i víceznásobením počtu chromosomů.
Argumentum ad ignorantiam
Všechny uvedené argumenty kreacionistů lze nakonec převést na jeden společný, a tím je „argumentum ad ignorantiam“, tedy poukazování na neúplnost našich znalostí o evoluci.
Protiargumenty
Pravda je, že naše znalosti o přírodě jsou neúplné. Poznatky o evoluci však narůstají stále rychleji a bílá místa v našich znalostech rychle mizí, mezery se vyplňují a kreacionisté musí zoufale hledat další a stále menší mezírky. Samozřejmě nikdy nebudeme vědět vše, se stoupající šíří výzkumu se objevují nové záhady, nové mezery. Darwinismus se ovšem stále vyvíjí a zpřesňuje. To, co se zdálo svědčit proti neodarwinismu, se často ukázalo jako jeho doplnění a bylo do něj včleněno.
Evoluční teorie není vědeckou teorií
Kreacionisté používají ještě jeden, podle nich zásadní argument. Darwinismus prý není vědeckou teorií, nelze ji testovat (falzifikovat). Lze jí prý vysvětlit cokoli. Opírají se při tom o velmi nešťastný názor velice vlivného filozofa Sira K.R. Poppera, který označil darwinistický výklad za metafyzický program a prohlásil, že „darwinismus nepředvídá variační evoluci“.
Protiargumenty
I v tomto případě jde o názor zcela mylný, protože všechny jednotlivé aspekty evoluční teorie lze nejenom spolehlivě testovat, ale jsou dnes každodenně opakovaně testovány a ověřovány ve všech implikacích: genetických, biochemických, morfologických, biogeografických i paleontologických. Pokud jde o predikční schopnost, je pravda jen to, že evoluční teorie nemůže předvídat vznik určitých druhů, ale předvídá spolehlivě populační dynamiku vývoje druhu, budoucí fosilní nálezy, změny biochemických pochodů atd. A Popperovo vyjádření, že darwinismus nepředpovídá konkrétní evoluční procesy, je jen důkazem nepochopení evoluční teorie. Jejím základním principem totiž je, že evoluce je procesem bez cíle, do značné míry nahodilým, což stojí v opozici proti vitalistickým teoriím, podle nichž je vývoj účelný a směřuje k předem určenému cíli.
Popper si nakonec svůj omyl uvědomil a své prohlášení v pozdějších letech odvolal. Bohužel, kreacionisté se dodnes na mylný Popperův výrok odvolávají. Vyjádření, že evoluční teorií lze vysvětlit cokoliv, je přímo absurdní, protože dnes víme, že směr evoluce není bezbřehý, ale že existují četná omezení (constraints) nejrůznějšího druhu, fyzikální, biochemická, historická aj.
A naopak, je to právě kreacionismus, který dává designérovi do rukou absolutní moc stvořit cokoli, kdykoli a jakkoli. Výskyt jakéhokoli organismu a jakékoli jeho struktury a funkce lze jednoduše vysvětlit poukazem na úmysl Stvořitele. Kreacionisté se proto ani nesnaží pátrat a vymýšlet, jakými mechanismy Tvůrce své dílo uskutečnil. Protože zásahem Tvůrce lze vyložit jakýkoli nález, není ID vyvratitelný. Proto ovšem nejde o vědeckou teorii a nezbývá, než zařadit ID mezi pseudovědy.
Deismus, věřící evolucionisté, antropický princip
Deismus je filosofický směr, který vznikl v osvícenecké době a který předpokládá, že Bůh sice existuje, ale do světa zasáhl jen jednou, když jej stvořil. V dnešní době je tak v biologii nazýván kompromisní směr, ležící na hranici kreacionismu a evolucionismu. Deismus se stal filosofií především vědeckých pracovníků, kteří věří v existenci Boha a současně ve vědecký darwinistický výklad evoluce. Ten je podle jejich přesvědčení platný, ale je třeba doplnit jej tím, že na samém začátku světa byl Bůh, který evoluci inicioval. Evoluční teorie je pak podle názoru deistů „tvůrčí metodou Boha.“ K přijetí takové koncepce přispělo i zformulování tzv. antropického principu, který říká, že svět, resp. základní konstanty vesmíru a přírodní zákony jsou právě takové, že umožňují existenci života, resp. (v silnější podobě principu) takové, aby umožnily život. Velký třesk a to, co po něm následuje, má být proto procesem stvoření, které k něčemu směřuje a naplňuje smysl tohoto stvoření. Tvůrcem byly nastaveny jen základní parametry vesmíru, základní přírodní konstanty, které určují další vývoj. Podle zastánců této koncepce není žádný rozpor mezi dnešní vědou a tímto jakýmsi elementárním, resp. esenciálním náboženstvím. Jenomže určitý háček zde je. Evoluce podle darwinistické koncepce nesměřuje cílevědomě nikam, kromě zvyšujícího se bohatství a komplexity přírody. Je založena na náhodných mutacích a i směr selekčních tlaků je náhodný, neřízený, zatímco podle deistického názoru se svět vyvíjí určitým, předurčeným směrem.
Podobný výklad připustil i papež Jan Pavel II ve svém dopise Pontifikální Akademii věd z r.1996, kde prohlásil: „Dnes, půl století po vydání encykliky (Encyklika Humani generis papeže Pia XII) nás nové znalosti vedou k uznání, že evoluce je víc než jen hypotéza“. Tento názor přijaly hlavní křesťanské církve, ale ty na rozdíl od deistického výkladu věří, že Bůh zasahoval opakovaně, při nejmenším dvakrát; nejprve Bůh stvořil vesmír a po druhé zasáhl, když vdechl duši člověku.
Současnost
Dnes je evoluce všeobecně považována za fakt a její (neo)darwinistická teorie je chápána na stejné úrovni jistoty jako Archimedův zákon, Newtonovy zákony nebo teorie kvantová. Všechny ostatní hypotézy a teorie, které měly vysvětlit vývoj přírody, např. dědičnost získaných vlastností (J.B. Lamarck), nebo ortogenese, to jest vývoj k určitému cíli (Teilhard de Chardin), se ukázaly jako mylné. Darwinistická teorie zvítězila a od začátku 20. století se začala vyučovat na školách. Přesto v některých zemích doznívá a v jiných dokonce posiluje svou pozici kreacionismus.
Situace ve světě
Zajímavá je situace v málo sekularizovaných Spojených státech, kde je velice silná pozice církví a kde podle posledních anket téměř polovina občanů nevěří v evoluční vývoj. V r.1987 Nejvyšší soud sice rozhodl, že kreacionismus je náboženská idea a že nemůže být vyučován na školách, protože v USA platí přísná odluka církve od státu, ale přesto je v USA velké množství učitelů biologie, kteří si přejí zavést výuku kreacionismu. Ukazují to nedávné ankety. V Kansasu je to 50% učitelů, v Jižní Dakotě 39%, Kuntucky 69%, Ohiu 38%, v průměru 45%. Ještě silnější je pozice příznivců kreacionismu mezi členy školských rad - 75%.
Není proto divu, že je v USA silný tlak na zařazení kreacionismu do výuky nebo na zrušení výuky evoluce. Americká Národní akademie věd proto vydala už v r.1988 publikaci „Teaching about Evolution and Nature of Science“, ve které podává návod, jakým způsobem se má vyučovat darwinovská evoluční teorie. Přes snahu evolucionistů i ostatních vědeckých pracovníků a institucí se ale zdá, že vliv kreacionistů v USA spíše stoupá. Také v křesťanských kruzích sílí kreacionistický pohled. Podle článku v Christianity Today se tvrdí, že „poslední vědecké objevy podporují koncepci inteligentního designu proti Darwinovi“ a že je nutné, aby se všichni křesťané spojili a odůvodnili, odkud skutečně pocházíme.
Velké pozdvižení v celém USA vyvolalo rozhodnutí školního úřadu v Kansasu z r.1999 zrušit výuku evoluce na základních školách. Úřad odmítl také učení o Velkém třesku se zdůvodněním, že svět vznikl před 6000 lety. Teprve díky vysvětlovací kampani ze strany vědců, zejména evolucionistů se přece jen podařilo, že v následujícím roce při volbách byli kreacionisté ze školské rady vyloučeni a výuka evoluce byla obnovena. Podobné pokusy se objevily ještě po r.2000 snad ve všech amerických státech. Byly sice dlouho neúspěšné, ale v r.2004 zařadila školská rada v Doveru v Pennsylvanii ID do osnov pro výuku biologie v 9. třídách. Po ostré kritice ze strany vědeckých společností a podání žaloby se záležitost projednávala před pensylvánským soudem. Názory žalované strany zastupoval především Michael Behe, pozici darwinistů hájila řada vědců, evolucionistů a filosofů. Soud vyvolal obrovský zájem ve vědeckém světě. Po šestitýdenním jednání federální soudce John Jones, sám konzervativní republikán, rozhodl, že vyučování ID na školách je protiústavní. V rozsudku o 14 stránkách je uvedeno, že na základě předložených argumentů není žádných pochyb o tom, že jde o směr nevědecký, který se jen snaží zamaskovat náboženské cíle kreacionistů. Rozsudek měl široký ohlas a byl jako přesvědčivý akceptován nejen většinou amerických vědců, ale i žurnalistů a politiků. Rozsudek bude pravděpodobně znamenat definitivní porážku teorie inteligentního designu. Uznal to i Phillip Johnson, jeden z tvůrců a proponentů ID, když prohlasil, že „za našimi pokusy uvést ID do škol spadla opona“. Jiní se s tím však nesmířili. M. Behe se domnívá, že soudce překročil své kompetence, a počítá zřejmě s pokračováním soudních sporů. W. Dembski pak předpověděl, že do pěti - deseti let se situace opět změní ve prospěch ID. Možná se nemýlí.
Už dnes je vidět, že konzervativní náboženské kruhy hledají nové cesty, jak prosadit kreacionistické názory. V září 2006 uspořádali na Sportovním stadionu Univerzity Jižní Florida velkou konferenci na téma ID, kde zazněly nové tóny. Když ztroskotal pokus „vědecky“ vyvrátit darwinistickou evoluční teorii, vracejí se k fundamentálním náboženským pozicím a poukazují na morální implikace darwinismu. Např. historik R. Weikart, autor knihy „Od Darwina k Hitlerovi“ činí Darwina zodpovědným za eugeniku a její uplatňování nacismem. Podle televizního moderátora J. Kennedyho má být Darwin zodpovědný i za morální úpadek mládeže a za masakry na amerických školách. Kreacionisté se také znovu opírají i o názory katolické církve. Vyjádření papeže Jana Pavla II, že „evoluce je více ne jen hypotézou“ dávala naději, že se stanovisko církve k darwinismus změní, ale dnešní názory zástupců církve, kteří se vyjadřují k teorii o „inteligentním plánu“, však už tak jednoznačné nejsou. Například rakouský kardinál Ch. Schönborn už v r.1996 podpořil teorii ID a vyjádřil nesouhlas s názorem papeže Jana, který označil za vágní a nedůležitý. Podle Schönborna samotné evoluční mechanismy nestačí k vysvětlení evoluce. Neuznávat existenci plánu v přírodě je podle něj ztrátou rozumu a pouhou ideologií. Podobný je názor nového papeže Benedikta XVI, který nedávno prohlásil, že vesmír byl stvořen podle “inteligentního projektu“ a kritizoval ty, kdo se domnívají, že stvoření probíhalo bez řízení a bez řádu.
Podle biologa R. Leitnera nelze proto vyloučit, že v dnešní době trvajících globálních problémů, vojenských konfliktů, existenciální úzkosti a návratů k duchovním hodnotám bude mít poukaz na morální a náboženskou strunu, na nebezpečí materialismu, atheismu a levicového intelektualismu úspěch a že inteligentní design bude obohacen o nové akcenty nebo bude nahrazen novou formou kreacionismu.
Situace v Evropě a v ČR
Poměrně silná je pozice kreacionismu v Německu. Nejvíce informací najdeme na webu na stránce jesus.de, náležející společnosti Jesus, která má dnes 70.000 registrovaných a aktivních členů s průměrným věkem 26 let. Obě poslední formy, „kreacionismus vědecký“ a Intelligent Design tam nejsou ostře odlišovány, téměř splývají a někdy se pro ně používá termín Theo-biologie.
V poslední době se objevily dvě aféry se snahou zakázat výuku evoluce ve školách v Itálii a v Srbsku. V Srbsku v r.2004 navrhlo Ministerstvo školství vyřadit výuku Darwinovy evoluční teorii z osnov pro školy do té doby, než se budou žáci učit také teorii, že svět a člověk v něm byli stvořeni Bohem.
Zajímavá je také silná pozice vědeckého kreacionismu v muslimských zemích. Půda je připravena, protože o koránu se pochybovat nesmí. Existuje tam tzv. Nadace pro vědecký výzkum, „Bilim Arastima Vakti“, která nedávno vydala knihy „Tmavá tvář darwinismu“ a „Podvod evoluce“. Hlavním představitelem tureckých kreacionistů je Harun Yahya, který se snaží prosadit zákon, zakazující výuku evoluční teorie, což vyvolalo v řadách tureckých vědců bouřlivou reakci, která zatím zabránila prosazení zákona.
Starším pilířem kreacionistů v Evropě i v ČR je církev Svědci Jehovovi. V poslední době vydali knihu „Jak vznikl život“ ve 26 jazycích a v 28 milionech exemplářů, kterou nabízejí jejich členové aktivně a zadarmo. Jehovisté hájí biblický názor na původ světa, ale přejímají všechny argumenty moderního vědeckého kreacionismu i ID, jak je vidět z citací, které autoři vybrali do jejich knihy z kreacionistické literatury: „Dnes jsou spory o Darwinovu teorii intenzivnější než dříve. Mezi paleontology vzrůstá nesouhlas s darwinistickým názorem. Darwinismus se dostal po jednom a čtvrt století do velkých těžkostí“ (Hitching). „Darwinova kniha, která se proslavila vysvětlením vzniku druhů, nic takového nevysvětluje. Darwinova teorie není v podstatě vůbec přísně vědecká teorie“ (New Scientist). „Předpokládat, že oko mohlo být stvořeno evolucí, se zdá, jak sám přiznávám, být krajně nesmyslné“ (Darwin). „Zkameněliny neposkytují vůbec žádný důkaz o postupném přechodu jedné větší skupiny v druhou“ (Stanley). „Geny jsou.... stabilizačním mechanismem, jeho hlavní funkcí je zabránit vývoji nových forem.... „Moderní evoluční teorie je podle … tak nedostatečná, že si zaslouží, aby se s ní zacházelo jako s věcí víry“ (Hitching). „Základní vědecké důkazy se skládají z uboze malé sbírky kostí.“... „Základní prvky astronomické a biblické zprávy o genezi jsou stejné“ atd.
Objevila se také nová nakladatelství, která vydala základní publikace moderních kreacionistů, P. Johnsona, M. Behea a v letošním roce přibyly i „Ikony evoluce“ J. Wellse.
Celá série článků zpochybňujících evoluční teorii a podporujících kreacionistické názory byla uveřejněna v posledních 15 letech ve Vesmíru. Johnsonovy názory obhajoval např. David Pithart nebo šéfredaktor Ivan Havel, který v jednom úvodníku říká: „... logicky je možné leccos, včetně slavné hypotézy stvoření“... „nic nebrání tomu, aby se dva nebo více různých principů uplatňovalo současně“ (Vesmír 78/2, 1999), nebo „...jiný, moudrý materialismus soudí, že už v prvotní látce byly skrytě obsaženy, vmíchány a zakódovány všechny budoucí tvary“ (Vesmír 72/6, 1993). Prof. E. Paleček klade evoluční teorii na stejnou úroveň jako ID: „Přikláním se k názoru Michaela Behea, že chybějí přesvědčivé důkazy pro neodarwinistická tvrzení, že sama Darwinova teorie postačuje v současné době k vysvětlení vzniku a vývoje života na Zemi. M. Behe přišel s myšlenkou, že komplexní biochemické systémy byly navrženy vyšší inteligencí. Tuto myšlenku, podobně jako Darwinovu teorii, lze dnes obtížně vyvrátit. Můžeme očekávat, že i v tomto případě zvítězí nakonec selekce“ (Vesmír 77/2, 1998).
Zajímavějším recentním antidarwinistickým příspěvkem je však poslední dvojčíslo 65/66 společensko-kulturní revue Prostor, které je věnováno tématu Stvoření versus evoluce. Nejde, jak by se mohlo zdát, o dialog zastánců a odpůrců darwinismu, ale o jednostrannou snůšku výhrad proti darwinistické koncepci a o obhajobu zásahu Stvořitele. Editorům revue se sice podařilo získat řadu autorů zvučných jmen, ale jakousi náhodou jen osob věřících v roli Stvořitele, a ani jednoho z našich čelných biologů – evolucionistů. Kniha je téměř kompletním souborem všemožných, naivních i sofistikovaných, zastaralých i recentních pseudovědeckých argumentů, a poskytuje obraz naší dnes už bohatě členité a mohutné antievoluční, v podstatě protivědecké fronty.
Podle šéfredaktora M. Hanuše by měla diskuse v revue objasnit, zda je „darwinovská představa evoluce plodem skutečného poznání nebo spíš projevem religiozity, tentokrát vědecké“. Názor, že darwinisté nejsou motivováni touhou po poznání, vyjadřuje v úvodu svého textu i biolog-filosof St. Komárek: „Díváme-li se na darwinismus klasický i nový, je těžko se zbavit pocitu, že účelem vysvětlování původu živého světa na mechanických principech těch nejrůznějších selekcí, mutací, sobeckých genů… je především snaha zbavit se krajně nepříjemného dalšího uvažování v případě, že by evoluci řídila nějaká forma Prozřetelnosti“. E.P. Martin nemá o evoluci lepší mínění: „V posledních pokoleních je myšlenka o vzniku člověka pozvolným vývojem pevně vpečetěna, je uložena jako bigotní dogma“. Silnějšího kalibru jsou názory kybernetika a mystika E. Páleše. Inspirován „duchovním poznáním s použitím metod kybernetické statistiky“ vytvořil novou disciplínu, „angelologii“, podle níž byl svět vytvořen anděly. „Darwinismus bol len posledným v dlhom radě mýtov, které od úsvitu dejin prinášajú tušenia odpovede na túto tému“. Pramenem jeho poznání jsou názory Capry, Grofa, Sheldrakea, Steinera i Neubauera. Podle antropologa Z. Krušiny darwinismus zpochybňují prokazatelná fakta a přímo „fatální ranou pro něj je naprostý nedostatek přechodných druhů“. Studnicí moudrosti jsou pro něj, jak jinak, opět Johnson, Shapiro, Behe a hlavně Steiner. Psycholožka Z. Mejzlíková se snaží „bitevní pole“ zklidnit, ale domnívá se, že „hermeneutický přístup i empirické výsledky například z kvantové fyziky vyklánějí sebevědomé pozice scientistů k adekvátnější sebereflexi… Objektivita vědeckého zkoumání se ukázala být jen idealizující konstrukcí a nedosažitelným deziderátem“. Nové argumenty proti evoluční teorii odkryl filosof M. Král: „..genetické mutace… nemohou mít negentropický charakter. Mikroskopické míšení genů nemůže vytvořit vzestupnou šipku evoluční paměti… Evoluce života tedy nesporně existuje, je však emergentní, což znamená, že různé její kvalitativní odlišné hladiny nelze kauzálně vysvětlit jen z materiální skutečnosti,… aniž bychom nevzali v úvahu vstup k tomu potřebné informace z numinózního jsoucna“. Také lékař, genetik F. Novotný „poučeně“ rozumuje: „Matematické počty pravděpodobnosti nepřipouštějí teorii samovolné evoluce života na naší Zemi“. Podle publicisty P. Kábrta: „Není žádná náhoda, že velké prolévání lidské krve ve 20. století časově harmonuje s rozšířením evoluční pohádky ve společnosti. Tvůrci gulagů, koncentráků a plynových komor měli už v té době virus Darwinovy fantazie pevně inkubován ve svých mozcích… Darwinova pohádka, ten chaotický, sto padesát let se měnící slepenec protichůdných teorií, fantazií, kupy omylů, podvodů, životních tragédií a sektářského hašteření, je dnes součástí životního pohledu mnoha lidí“. Pavel Kábrt patří mezi nejaktivnější „vědecké“ kreacionisty. Je členem „Creation Research Society“, autorem knihy „Jak se nezbláznit“. Již 12 let pořádá antidarwinistické přednášky pro veřejnost i pro studenty středních a vysokých škol.
Perlou Prostoru je ovšem rozsáhlá stať prof. Z. Neubauera, kterou je nutno vychutnat in extenso. S darwinisty nesouhlasí, protože „podle jejich nauky spočívá vývoj především ve vyvíjení nových triků, lstí a klamů, bez ohledu na skutečnost a pravidla soutěže.“ „Evolucionsmus znamená jen návrat k mýtům“. Evoluční teorie je jen „nezdařený pokus Darwinova učení o reformaci vědecké religiozity…“. Korektně ovšem nutno dodat, že revue obsahuje i dva krátké skromně psané racionální příspěvky (J. Grygar a kupodivu katolický duchovní M. Fiala), zastávající se Darwina.
Útoky vedené proti evoluční teorii, resp. proti jejím sociobiologickým implikacím z pozic náboženského kreacionismu jsou dnes často doplňovány útoky z pozic filosofických, vitalistických nebo feministických. Často jsou napadány sociobiologické implikace darwinismu. Např. S. Komárek ve své knize Lidská přirozenost přirovnává darwinismus k marxismu a freudismu jako myšlenkový směr, který nemůže být vyvrácen, neboť jakoukoli empirii dokáže vysvětlit. V článku v Lidových novinách píše feministka Eva Hauserová, že evoluce možná probíhá hlavně na základě selekce a náhodných mutací. A ptá se: Co znamená to hlavně? A doporučuje ke studiu mystické knihy Rupperta Sheldrakea.
V poslední době v Evropě šíří kreacionistické myšlenky emisaři z USA, a to jak zastánci „vědeckého kreacionismu“ tak i stoupenci ID. Ti uspořádali dne 22. října r.2005 konferenci v pražském kongresovém centru pod názvem „Darwin and Design“ s podtitulem „Výzva vědě 21.století.“ Na konání konference upozorňovaly plakáty s nápisem: „To by Darwin zíral“. Sponzorem byly tři zahraniční instituce, KONOS Connection, Discovery Institute, European Scientific Network a Komenského institut v Praze, přičemž podle pořadatelů se na konferenci podílela i Univerzita Karlova. Sál byl skutečně téměř naplněn převážně mladými věřícími lidmi. Na konferenci vystoupilo 6 přednášejících, z toho 4 Američané z Discovery Institutu. Jde o vědecké pracovníky nejrůznějších oborů, s titulem minimálně PhD., kteří pracují nebo pracovali na čelných univerzitách a kteří jsou autory mnoha vědeckých publikací. Ve svých přednáškách použili snad všech argumentů, které jsou obsaženy v knihách hlavních koryfejů ID, tedy Johnsona, Behea, Wellse a Dembského. Věrohodnosti se snažili dodat používáním vědecké terminologie a tím, že se ve svých výkladech opírali o chemii, genetiku, matematiku a informatiku. Bylo patrno, že se ID stále modernizuje a používá stále složitější terminologii a argumenty z odborně náročných oblastí, pro laika nesrozumitelné, ale možná přesvědčivé. Nové argumenty, i když opět snadno vyvratitelné, přinesl např. fyzikální chemik z Iowa Univerzity Ch.Thaxton. Zpochybnil spontánní chemickou evoluci, protože na počátku evoluce chyběla redukční atmosféra, tzv. prebiotická polévka byla příliš řídká, času bylo málo, chemické reakce navzájem interferovaly, energetické toky nebyly usměrněny atd. Podle jeho názoru tedy nejen biologická, ale i chemická evoluce musela být inteligentně řízena.
Čeští evolucionisté se konference nezúčastnili, ale jejich komentáře jsou více než sporné. Např. prof. Zrzavý (Literární noviny č.38, Respekt č.32 z roku 2005) sice považuje koncepci ID za mylnou, ale současně říká, že „věda bohužel setrvává na modernistickém bludu, že světový názor smí být jen jeden, a to ten správný“. Domnívá se také, že by se darwinismus na školách vyučovat neměl, protože „... na školách je vyučována komická karikatura darwinismu, jejímž výsledkem je absolutní nepochopení podstaty věci v celé populaci, včetně většiny profesionálních přírodovědců.“ My se ovšem domníváme, že by výuka evoluční teorie měla být samozřejmostí už v základní škole, a jestliže snad čeští přírodovědci skutečně nerozumí evoluci, pak je to vinou našich evolucionistů, kteří v dobách komunismu pěstovali lysenkismus a dodnes zřejmě nejsou schopni svým studentům, ostatním přírodovědcům ani veřejnosti principy evoluční teorie vysvětlit.
Závěr
Je zřejmé, že jsme donedávna problém kreacionismu mohli chápat především jako americkou specialitu, jenže jeho poslední forma, ID, je pro (jednostranně) vzdělané osoby daleko přijatelnější a přitažlivější než byl kreacionizmus biblický. Umožňuje jeho další šíření v Evropě i v naší republice, i když zatím spíše jen v akademických kruzích. Není vyloučeno, že se Inteligentní design, ať už v jeho dnes trochu otřesené podobě nebo po obohacení o výše uvedené morální a náboženské aspekty stane v budoucnu vážným celosvětovým problémem, především ve školství
Já se domnívám, že kreacionismus není jen jiným pohledem na svět, ale že je pohledem mylným. Někdy je jen projevem nevzdělanosti, většinou však projevem absence racionálního myšlení. Proto se sdružuje s vírou v jiné bludy a pseudovědy, v UFO, kontaktéry, astrologii, psychotroniku, se strachem z moderní vědy a techniky, z radiace, chemie, s vírou v účinnost alternativních léčebných metod a odporem k vědě. Snad není chybou na nebezpečí kreacionismu upozornit.
Literatura:
Behe M.: Darwinova černá skřínka. Návrat domů, Praha 2001
Botanic Society of America´s Statement on Evolution. Skeptical Inquirer 27/4, s. 12, 2003
Carroll R.T.: The Skeptic´s Dictionary. J.Wiley and Sons, Inc., Hoboken, New Jersey 2003
Flegr J.: Evoluční biologie. Academia, Praha 2005
Hellman H.: Veliké spory na poli vědy. HEL, Ostrava 2000
Jak vznikl život? Evolucí nebo stvořením? Watchtower Bible and Tract Society, New York 1991
Johnson P.E.: Spor o Darwina. Návrat domů, Praha 1996
Kábrt P.: Jak se nezbláznit. Nakl. Michael S.A., Frýdek-Místek 2004
Kotthaus J.: Die Evolution des Kreationismus. Skeptiker 16/4: 140-144, 2003
Leitner R.: Freispruch für Darwin. Skeptiker 19/4, 1336-140, 2006
Martin B. and FM.: Neither Intelligent nor Designed. Skeptical Inquirer 27/6: 45-50, 2003
Moore Randy: Educational Malpractice. Why Do So Many Biology Teachers Endorse
Creationism? Skeptical Inquirer 25/6, s. 38, 2001
Pearcy N.R., Thaxton, Ch.B.: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství. Návrat domů, Praha 1997
Revue Prostor 65/66, 2005
Ridley M.: Evolution. Blackwell Science, Cambridge, Mass. 1996
Waschke T: Intelligent Design. Eine Alternative zur naturalistischen Wissenschaft?
Skeptiker 16/4: 128-136, 2003
pseudovědu …“
V roce 2008 připravil Sisyfos ze zajímavých přednášek a příspěvků již čtvrtý sborník statí „Věda kontra iracionalita“, vydaný péčí nakladatelství Věry Noskové. Na článek Kreacionismus od prof. MUDr. Jiřího Heřta, Dr.Sc. napsal autorovi a výboru Sisyfa dopis P. Ing. Jiří Špiřík, ThD. a nebyl to obyčejný dopis, tedy e-mail, ale obsáhlá recenze a kritika z pozice theologa. Na tomto základě pak došlo k další výměně názorů. Protože se jednalo o věcnou a odborně argumentovanou diskusi, usoudili jsme v redakční radě webových stránek, že by celý průběh diskuse mohl být podnětný pro naše čtenáře. Publikujeme nejprve původní článek J. Heřta (I), poté recenzi – kritiku J. Špiříka (II), odpověď J. Heřta (III), doplnění J. Špiříka (IV) a závěr J. Heřta (V).
Prof. Ing. Miroslav Kutílek, Dr.Sc.
I.
Jiří Heřt
Publikováno ve sborníku Věda kontra iracionalita 4,
nakl. Věra Noskova, Praha 2008
Kreacionismus v nejširším slova smyslu znamená víru, že do vzniku a vývoje přírody zasahuje nadpřirozená síla. Taková víra je ovšem v rozporu s darwinistickou evoluční teorií, a proto docházelo od samého počátku, kdy se objevila myšlenka evoluce, ke konfliktům. I dnešní kreacionisté evoluční teorii úplně nebo zčásti odmítají a požadují dokonce zákaz školní výuky evoluční teorie nebo výuku obou protichůdných výkladů současně. Taková je situace v USA a obdobné tendence se objevují už i v dnešní Evropě. Kreacionismus se stává vážným problémem a zaslouží si podrobnější analýzu.
Kreacionismus má ale řadu forem, od úplného odmítání jakéhokoli vývoje v přírodě až po pouhou víru, že stvořitel zasáhl jen jednou, když vytvořil přírodní zákony. Podle nich se pak svět vyvíjí tak, jak to vykládá darwinistická evoluční teorie.
Po celou dobu staro- i středověku vládlo přesvědčení, že svět byl stvořen a od té doby je neměnný. Teprve v 18. století se objevila myšlenka evoluce, v 19. století vyslovil Darwin svou evoluční teorii a od začátku 20. století byla ve vědeckém světě evoluční teorie přijata téměř všeobecně a začala se vyučovat na školách. S tím se nesmířili zastánci přesvědčení, že svět byl stvořen během 6 dnů, jak je psáno v Bibli. Obhájcům tohoto názoru se od začátku 20. století začalo říkat kreacionisté. Patřily k nim především menší fundamentalistické sekty v USA, které dosáhly toho, že v některých amerických státech, např. Tennessee, Mississipi a Arkansas, byla výuka evoluční teorie zrušena. Evolucionisté s tím nesouhlasili, což vyústilo v proces s Johnem Thomasem Scopesem v Daytonu. Tento slavný tzv. „opičí proces“ probíhal řadu týdnů a vzbudil široký zájem snad na celém světě. Protivníkem evoluční teorie byl zde biskup William Bryan, významná osobnost náboženského i politického světa, třikrát nominovaný na amerického presidenta, senátor, který byl přesvědčen, že darwinismus byl příčinou první světové války. Snad proto se stal Bryan nepřítelem darwinismu. Kreacionistům se sice u soudu nepodařilo jejich názor obhájit, ale Scopes nakonec z taktických důvodů přiznal vinu a zaplatil pokutu 100 dolarů. Nejvyšší soud nakonec rozsudek zrušil, ale svůj protivědecký postoj nezměnil a zákaz vyučování trval v Tennessee až do r.1967.
Přes snahu kreacionistů se evoluční myšlenka rychle šířila a biblická představa mu nebyla schopna čelit. Představa o tzv. „mladé Zemi“, stvořené během šesti dnů před 6.000 – 10.000 lety a o potopě světa byla totiž snadno vyvratitelná. Geologické i biologické argumenty svědčily proti ní a kreacionistům chyběly argumenty, jak stvoření světa v tak krátké době obhájit. Zvolili novou taktiku. Nezbylo jim než uznat význam vědy a paradoxně použít její metody pro obhajobu biblického výkladu, kterého se odmítli vzdát. Za začátek vzniku tohoto tzv. „vědeckého kreacionismu“ lze považovat vydání publikace „Potopa světa“ od J. Whitcomba a H. Morrise v r.1961. V r.1963 pak založili zastánci tohoto směru „vědeckou“ společnost, Creation Research Society, a v r.1972 výzkumný ústav, Institute for Creation Research. V 80. letech tento směr měl mnoho příznivců a byl i politicky značně vlivný.
Podle názoru zastánců „vědeckého kreacionismu“ jsou evoluční teorie a údaje o stáří Země chybné, a dokládali to dlouhou řadou „vědeckých“ argumentů. Podle jejich názoru je např. radiometrické datování stáří Země nepřesné, oceány jsou na rozdíl od tvrzení geologů daleko mladší, o čemž prý svědčí výpočty podle vývoje slanosti vody, vrstva prachu na Měsíci neodpovídá jeho udávanému stáří, Měsíc stále chladne a proto je mladší než předpokládají kosmologové, rychlost světla se postupně zpomaluje, takže stáří Země je nižší než tvrdí evolucionisté a pod. Většina těchto argumentů vychází z některých nepřesností ve starším vědeckém výzkumu, které ovšem už byly dávno opraveny. Pod tlakem kritiky se snažili „vědečtí kreacionisté“ svou teorii postupně vylepšovat. Naivní trvání na knize Genesis a na představě o potopě světa bylo nahrazováno důmyslnějšími, postupně vytvářenými teoriemi, např. že život se skládá z energie, hmoty a know-how, a v několika etapách se postupně opouštěly některé biblické názory. Vývoj tohoto kreacionistického směru směřoval k uznávání skutečného stáří Země a evoluce, i když o zásadní roli Boha se nepochybovalo.
Přesto ztrácel vědecký kreacionismus postupně na významu. Jeho „vědecké“ argumenty byly snadno vyvráceny a biblický výklad se stal neobhajitelným. Podstatné bylo i to, že Nejvyšší soud USA v r.1987 rozhodl, že jakékoli vyučování „vědeckému kreacionismu“ v hodinách biologie je protiústavní a zakazuje se. Program „Institutu pro výzkum stvoření“ byl pod vedením J. Morrise modernizován, přepracován a hlavní aktivity přeneseny na internet.
Aby se mohl kreacionismus proti darwinistickému výkladu nadále prosazovat, musel se vzdát svého spojení s náboženstvím a uznat existenci evoluce. To skutečně kreacionisté začátkem 80. let provedli. Vznikla tak moderní varianta vědeckého kreacionismu, zvaná Intelligent design (ID), Inteligentní projekt, nebo také neokreacionismus. Vzešel z akademických kruhů, používá vědecké metody i vědeckou terminologii a varuje se náboženských argumentů, resp. odkazů, i když je financován většinou křesťanskými institucemi a jeho zastánci a propagátory jsou vesměs věřící křesťané. Tento směr se rychle rozšířil v USA a dnes proniká do Evropy i do České republiky.
Základní ideou ID je, že svět byl stvořen a je dále řízen podle plánu, designu, který mu musel být dán inteligentním Tvůrcem, kterým nemusí být nutně Bůh, ale třeba i mimozemšťané nebo jiná inteligentní bytost. Jeho existence má být dokázána nepřímo, vědeckým průkazem nedostatků evoluční teorie. Ta je podle nich nedokonalá a sama o sobě nestačí k vysvětlení vzniku a vývoje Země. Proto je logicky nutný předpoklad zásahů inteligentního nadpřirozeného činitele. Intelligent design, který se na rozdíl od vědeckého kreacionismu vzdává biblické představy a zčásti uznává výsledky oficiální vědy, se tak stal daleko přijatelnější zejména pro vzdělanější věřící než formy předchozí.
Jedním z prvních propagátorů tohoto směru je právník P.E. Johnson, který v r.1991 vydal knihu „Spor o Darwina“ (Darwin on Trial). Záhy potom byl založen výzkumný ústav Discovery Institute. Johnsonova kniha je psána zdánlivě objektivně. Johnson nepoužívá vlastního testování jednotlivých hypotéz, ale vychází z argumentů a citací evolucionistů, které hodnotí. Vychází i z Darwinových názorů a z jeho původní teorie a využívá nejen tehdejších neznalostí, ale i neúplnosti současných znalostí a rozporů ve vědecké obci, vytrhává názory vědců ze souvislostí. Johnson sice uznává získané dílčí poznatky evoluční teorie, ale ty podle něj nestačí k vysvětlení vývoje druhů. Mutace sice existují, ale ty jsou jen výjimečně příznivé a stačí jen k vysvětlení variability druhu a nikoli změn druhu. Mutace je podle Johnsona jen změna informace, nemůže přinést informaci novou. Také přírodní výběr existuje, ale nestačí k vysvětlení makromutací atd. Mezi jednotlivými druhy také chybějí spojovací články („missing links“), Archeopteryx je výjimkou. Ze všech těchto důvodů je nutno předpokládat existenci a opakované zásahy Tvůrce.
Johnsonovi lze vytknout řadu věcí. Mylný je např. předpoklad, že tam, kde dosud neexistuje vědecké vysvětlení, je nutno předpokládat roli Boha, „boha mezer“. Ten se ovšem nutně vytrácí, jakmile je mezera s pokrokem vědeckého poznání vyplňována. Johnson také zveličuje všechna dílčí a dočasná selhání Darwinovy evoluční teorie, snad proto, že je právník a chybí mu evoluční vzdělání a širší pohled. Podrobnou analýzu a kritiku Johnsonových názorů napsal J. Flegr.
Jinou významnou knihou, která vyvolala ve světě obrovský zájem, je „Darwinova černá skřínka“ (The Darwin´s Black Box) od biochemika Michaela Behea, vydaná v r.1996, u nás r.2001. Na rozdíl od Johnsona, který přítomnost Tvůrce dokazoval především mezerami v evoluční teorii, zvolil Behe jinou strategii, hledal „designsignály“ existence Tvůrce. Viděl je ve složitosti komplexních orgánů a funkcí, kterou podle něj nelze vysvětlil postupným přirozeným vývojem. Behe argumentuje takto: 1/ Biochemické děje jsou extrémně složité. 2/ Oddělíme – li jeden prvek, systém se stane nefunkční a zhroutí se. 3/ Systém se tedy nemohl vyvinout postupně. 4/ Musel se vyvinout skokem. 5/ Skoky však nelze darwinisticky vysvětlit. 6/ Musely tedy vzniknout zásahem inteligentního designéra.
Beheův výklad není ničím novým, tento argument používali i dřívější kreacionisté, a sám Darwin si byl tohoto problému vědom. Behe jeho prohlášení cituje: „Jestliže by mohla být demonstrována existence komplexního orgánu, u nějž by nebylo možné, aby vznikl díky četným následným malým modifikacím, moje teorie by se zhroutila.“ Behe se domnívá, že takové orgány našel a že Darwinovu teorii vyvrátil. Nazval tento fenomén sugestivními slovy ireducibilní komplexita, nezjednodušitelná složitost, a vzbudil u laiků zdání, že jde o zcela nový závažný argument. Dnes se na tento fenomén a na Beheovu „ireducibilitu“ odvolávají snad všichni kreacionisté.
Behe se nedovede smířit s tím, že řada skutečností v evoluci není dosud vysvětlena a že je na místě říci prosté „nevíme“. Požaduje už dnes, aby darwinismus podal dokonalé vysvětlení všeho a s absolutní jistotou. Žádá např. vysvětlení složitého ústrojí brouka prskavce, který při obraně ze sebe na nepřítele vyloučí vroucí směs peroxidu vodíku a hydrochinonu: „Teprve kdybychom mohli rozebrat veškeré podrobnosti stavby prskavcova obranného ústrojí do poslední bílkoviny a posledního enzymu a kdyby všechny tyto detaily bylo možné vysvětlit na základě Darwinovy teorie, teprve tehdy bychom mohli s Dawkinsem (rozuměj s evoluční teorií) souhlasit.“ Jinými slovy: do té doby musíme věřit na zásah designéra.
Další knihou, která u nás vyšla, jsou „Ikony evoluce“ od Jonathana Wellse. Wells vybral deset typických příkladů, největších „ikon“ darwinismu (např. Darwinův postupně se větvící „strom života“, opakování fylogenetického vývoje v embryonálním vývoji, různé tvary zobáků u Darwinových pěnkav na různých ostrovech v Galapágách atd.) a podrobil je kritice.
V současnosti je vedoucím teoretikem ID matematik a filosof William Dembski, autor řady u nás zatím nepřeložených knih.
Názory těchto autorů nejsou zcela homogenní, v řadě názorů se liší, ale společné je jim odmítání „naturalismu“, tedy přirozeného, racionálního výkladu. Všichni vycházejí z křesťanských pozic a snaží se udělat v evoluci místo pro Boha, zasahujícího opakovaně do přírody. Taktně se však přesnou identitou a vlastnostmi Designéra nezabývají. Všichni však odmítají deistický výklad, který omezuje roli Boha jen na akt stvoření.
Uvedeme nyní přehled hlavních argumentů, které proti darwinistické evoluční teorii používají kreacionisté nejrůznějších podob.
Argumentum per analogiam (from design)
Jde o prastarý argument, který poukazuje na to, že příroda je natolik složitá, organizovaná a účelná, že to musela stvořit inteligentní bytost. Tento argument byl znám již starým Řekům, tvořil také základ tzv. naturtheologie, rozšířené v 18. století, a byl teoreticky rozpracován anglickým theologem Williamem Paleyem (1743-1805) v r.1802. Ten argumentoval takto: nalezneme-li v lese kapesní hodinky, je přece jasné, že nemohly vzniknout náhodou, že jsou naopak nepochybným důkazem lidské existence a tvořivosti. Analogicky musí být složitost přírody nepochybným důkazem existence Stvořitele. Tento argument používají i dnešní kreacionisté v nejrůznějších variantách: „Ani tornádo nemůže z plechů a šroubků vytvořit letadlo“, „Bibli nevytvoříte náhodným seřazením hromady písmen“ atd.
Protiargumenty
Nehledě k tomu, že tento argument vyvrátil řadou logických argumentů David Hume (1711-1776) už 15 let před Paleyem, kreacionisté nepochopili základní princip darwinismu, přírodní výběr, který v průběhu milionů let dokáže vytvořit účelné a komplexní organizmy a jejich orgány i bez pomoci plánu.
Jsou ale i jiné námitky proti tvrzení kreacionistů o dokonalosti plánu. Můžeme se ptát, zda je ten plán skutečně inteligentní. Dělal ho někdo moudrý, vševědoucí? Těžko. Máme přece zbytkové (vestigiální) orgány, které byly u našich předchůdců funkční, ale postupně se staly zbytečnými a zredukovaly se na neúčelné nebo i překážející přívěsky (apendix – přívěsek slepého střeva, zub moudrosti – poslední stolička, kostrč – zbytek kostry ocasu, zakrnělá křídla u nelétavých ptáků, zbytky dolních končetin u kytovců atd.).
Jiným příkladem je neefektivní a nelogická konstrukce orgánů. Každý inženýr by navrhl řešení jednodušší. Např. nerv zásobující hrtan žirafy, nervus laryngeus superior, běží dlouhým obloukem od horní krční páteře až do hrudníku pod oblouk aorty a odtud se opět vrací daleko vzhůru k hrtanu. Jiné příklady: močová trubice u muže probíhá nevýhodně téměř středem prostaty, kde může být ve vyšším věku utištěna. Sítnice oka je „naruby“, světelné paprsky musí procházet vrstvou nervových buněk a vláken, než dopadnou na světločivé buňky. I taková chobotnice to vyřešila v evoluci lépe než velký designér u obratlovců.
A proč designér dopustil vznik mutací, které jsou v převážné většině škodlivé a vedou k defektům nebo úmrtí zárodku nebo dědičným chorobám? Vždyť je to zcela neproduktivní. Škoda práce. Také molekulární genetika přispěla v posledních letech k odhalení „zmetků“. V genomu je totiž zakonzervován inaktivní genetický materiál, zcela zbytečný pro život organismu. Např. v beta řetězci hemoglobinu o 146 aminokyselinách došlo u 100 z nich k mutační změně beze změny účinnosti. Proč prováděl designér tyto neúčelné změny? Nebo: proč designér vytvořil takovou spoustu druhů, které v minulosti vymřely? Byly to omyly? Proč nevytvořil hned tvory dokonalé? Evolucionistům ovšem tyto nálezy posloužily nejen jako argument proti stvoření, ale naopak jako skvělý důkaz minulého vývoje
Chybějící článek (missing link)
Je to snad nejčastěji používaný argument kreacionistů: Jestliže mezi dvěma druhy nenajdeme v paleontologickém materiálu přechodné tvary, je podle jejich názoru zřejmé, že druhy byly stvořeny samostatně Typickým argumentem kreacionistů byla také tzv. kambrijská exploze před více než 500 miliony let, kdy se náhle objevilo množství nových druhů bez navazování na organismy starší.
Protiargumenty
I tento argument lze snadno odmítnout, protože tyto mezery jsou stále rychleji zaplňovány novými nálezy (Archeopteryx, dvojdyšné a lalokoploutvé ryby, Austraolopithecus atd.). Je ovšem pravda, že přechodových forem ve fosilních nálezech není mnoho, ale dnešní výklad speciace, tedy vzniku nových druhů, to vysvětluje: Nové druhy vznikají tehdy, když je populace rozdělena nějakou bariérou, např. geografickou, nebo když malá část populace leží na okraji rozšíření druhu. Nový druh tedy vzniká zpravidla na omezeném prostoru, v malém segmentu původní populace a v časově krátkém období. Proto lze přechodné formy zachytit ve fosilním nálezu jen vzácně. Někteří kreacionističtí autoři tyto mezery systematicky hledali, např. Berlinsky, který našel 250 mezer. Ty byly sice postupně zaplněny, ale Berlinski nadále tvrdí: „To, že existují místa, kde byla mezera zaplněna, je sice zajímavé, ale nevýznamné. Rozhodující je, že existují mezery, které zůstaly.“
A pokud jde o tzv. kambrijskou explozi, tak tato „exploze“ trvala snad až 100 milionů let. Ale především právě tato mezera se velmi rychle zaplnila: J.S. Gould o tom psal, že „náš obvykle vzpurný fosilní záznam se zachoval skvěle a dočkal se nejkrásnější řady přechodových zkamenělin, v jejichž nálezy mohl každý evolucionista doufat.“
Nezjednodušitelná složitost (irreducible complexity)
Podle kreacionistů je principiálně nemožné, aby náhodně, tedy postupnými mutacemi, vznikly komplexní systémy. Dokud není systém hotov, nemůže fungovat. Darwinistický přístup znamená, že každé stadium bylo funkční a mohlo být proto podřízeno výběru těch nejlepších mutantů. Důkazem toho, že se orgán nemůže vyvíjet postupně, má být i to, že po odstranění jediné své součásti orgán nefunguje, např. po vyjmutí kolečka hodinky přestanou chodit.
Tento starý argument oživil zejména M. Behe, který komplexitu nehledal jen u orgánů, jako je oko nebo ucho, ale zejména na biochemické úrovni. Behe popisuje imunitní mechanismy, mechanismus srážení krve nebo molekulární děje, ovládající činnost bičíku bakterie. Ty jsou skutečně velice složité a je pravda, že jsou teprve v současnosti vědou odkrývány, takže jejich postupný evoluční vývoj je málo znám, resp. nebyl dosud podrobně studován.
Protiargumenty
Argument nezjednodušitelné složitosti by mohl v biologii platit jen pro jednogenerační skoky, nikoli pro mnohogenerační evoluční proces. Argument lze snadno vyvrátit poukazem na vzestupné řady vývoje oka i jiných orgánů, které sestavila srovnávací anatomie. Existují totiž i dnes organismy, které mají na hlavě jen okrsky buněk citlivých na světlo, Tyto okrsky jsou u jiných druhů vpáčeny do hloubky, u dalších uzavřeny v dutinu, u jiných najdeme průhlednou rohovku i čočku a další přídatné orgány. Tak jistě pracovala i evoluce. Dokonce se ukázalo, že se oko vyvinulo během evoluce nezávisle několikrát. Podobné je to i s ušními kůstkami, kladívkem, kovadlinkou a třmínkem. Nevznikly z ničeho nic, ale postupnou přestavbou a přesunem z chrupavek nejvyššího žaberního oblouku. Ani s tou ztrátou funkčnosti orgánů po odstranění jejich části to není pravda. Vidíme, i když nedokonale, i po odstranění čočky.
Poněkud komplikovanější je záležitost s bičíkem bakterií, ale i tam se nabízí logické vysvětlení. Jednotlivé proteiny a chemické reakce mohly původně sloužit jinému účelu než pohonu bičíku a mohly druhotně tuto funkci převzít, podobně jako je tomu u sluchových kůstek. Tento způsob změny funkce se nazývá dnes examptací.
Mylné je také Beheovo tvrzení, že neexistují práce, které se pokusily složité biochemické děje vysvětlit, i když sám na jiném místě své knihy cituje biochemika Russella Doolittlea. Ten se zabýval evolucí krevního srážení a nastínil i její teorii. Nejprve se v evoluci objeví tzv. tkáňový faktor, pak prothrombin, pak thrombinový receptor, fibrinogen atd. Proti tomu Behe argumentuje demagogicky takto: Doolittle „neuvádí žádné důvody pro vznik proteinů ani se nesnaží vypočítat pravděpodobnost výskytu proteinů.“ Nebo: „V Doolittleově hypotéze nejsou uvedeny žádné příčinné faktory“. Z této jediné věty je zřejmé, že Behe nepochopil princip darwinismu. Příčinnost a smysluplnost totiž do Darwinovy teorie nepatří. Jiní autoři, např. David Baltimore, se zase zabývali evolucí imunitního systému obratlovců. Existuje i specializovaný časopis, Journal of molecular Evolution, který se věnuje evoluci na molekulární úrovni. Jak je vidět, současná biologická věda postupně odhaluje tajemství i těchto složitých struktur a není žádný důvod věřit, že by se je časem nepodařilo vysvětlit i bez zásahu Tvůrce.
V Beheově knize najdeme i jiné prohřešky. Behe např. argumentuje pravděpodobností vzniku jednotlivých proteinů a přirovnává ji k pravděpodobnosti výhry v loterii. Dochází k počtu tisíc miliard let. Všechny tyto výpočty jsou však zavádějící, protože mutace vznikají nejen v buňkách mnohobuněčných organismů, ale i v miliardách miliard organismů jednobuněčných, a to v miliardách po sobě jdoucích generacích.
Makromutace – vývojové skoky
Darwin zdůrazňoval, že evoluce probíhá vždy jen postupně jednotlivými malými krůčky, ale že i ty nakonec vedou k významným makroevolučním změnám. Kreacionisté, ale i mnoho evolučních biologů tvrdí, že frekvence mutací není tak velká, aby jí bylo možno vysvětlit velké vývojové skoky, tedy vznik druhů a vyšších taxonů během „pouhých“ stamilionů let. Kreacionisté možnost postupného vývoje popírají, podle nich jsou nutné skokové změny, jenže ty prý nelze vysvětlit Darwinovou teorií a je nutno předpokládat vyšší zásah. Otázka, zda druhy a vyšší skupiny vznikly skokem nebo pomalým vývojem, gradualisticky, skutečně není dořešena a je stále předmětem sporů.
Protiargumenty
Nehledě k tomu, že i velké změny lze dnes vysvětlit gradualisticky, můžeme vysvětlit i změny skokové, makromutace. Jednou z možností je, že nová mutace neovlivní vývoj organismu až v jeho konečné fázi, ale zasáhne do raného vývoje embrya. Taková změna může změnit celý plán vývoje a tedy zásadně i konečnou podobu individua. Jinou možností dalekosáhlé změny je splynutí dvou rozličných organismů v jeden, jak ukázala Lynn Margulisová: mitochondrie, energetické mikroorgány v buňkách obratlovců, vznikly kdysi dávno pohlcením a zabudováním jiného organismu.
Další vysvětlení nabídli v 70. letech Eldridge s Gouldem. Navrhli tzv. „teorii přerušovaných rovnováh“ („punctuate equilibrium“). Podle jejich zjištění probíhá evoluce nestejnou rychlostí: nově vzniklý druh se vyvíjí rychleji, jakoby skokem, pozdější vývoj je velmi pomalý, situace je téměř stacionární. Zdá se, že takový nestejně rychlý vývoj je obecným principem vývoje druhů, ale představu o vývoji skokem je nutno uvést na pravou míru. Jde totiž o skoky jen v geologických časových měřítcích, trvají jistě několik desítek tisíců, snad i milionů let.
Rozpor s informační teorií. Náhoda a komplexita
W.A. Dembski přidal další, rovněž mylný argument. Podle něj je Darwinova teorie v rozporu s dnešní informační teorií. Evoluce znamená přece rozšíření informace v organismu. Mutace jsou však zcela náhodnou změnou, která podle jeho názoru nemůže zvýšit množství informace. Ani selekce podle Dembského neznamená zisk informace, ale naopak ztrátu.
Protiargumenty
V přírodě platí zákony zachování hmoty a energie, ale nikoli zachování informace. Mutace zvyšují variabilitu, tedy komplexitu přírody. Ani selekce, druhá složka evoluční teorie, není z evolučního hlediska ztrátou, protože není náhodná, je kreativní, i když nevědomá. Dembski nechápe, že přírodním výběrem vznikají organismy a struktury nové, komplexní a účelné. Starší druhy nemizí, takže celkové množství informace v přírodě v průběhu evoluce stále stoupá. Podle Dembského existují v přírodě tři typy fenoménů, náhodné, pravidelné (rotace Země) a plánované. Ty poslední se vyznačují komplexností a smysluplností (specifikací). Když se najde fenomén s těmito charakteristikami, jde o design, plán. Jenže Dembski vůbec nerozumí evoluci a nechápe, že právě přírodním výběrem vznikají struktury komplexní a účelné, „smysluplné“.
Chybějí přímé důkazy probíhající evoluce. Neexistuje empirická báze.
Podle kreacionistů by bylo možné přijmout darwinistický výklad jen tehdy, kdyby bylo možné evoluci zrekonstruovat nebo přímým způsobem dokázat, že vývoj probíhal a dosud probíhá podle Darwinovy představy.
Protiargumenty
I v tomto bodě se kreacionisté hluboce mýlí, resp. vykazují značnou dávku neznalosti. Pravda je, že nelze přímým způsobem dokázat, jak tomu bylo kdysi, ale evoluce probíhá trvale a můžeme ji sledovat přímo před našima očima. Už klasickým příkladem je změna barvy nočního motýla drsnokřídlece březového (Biston betularius) v důsledku změny prostředí. Už v r.1948 bylo zjištěno, že se během industrializace a znečištění ovzduší v okolí Manchesteru objevovaly stále častěji nové formy tohoto nočního variabilního motýla. Místo převážně bíle tečkovaných forem převládly motýli černí, melanotičtí. V r.1998 byla studie rekapitulována se stejným výsledkem. Jiným příkladem je zvýšení odolnosti komárů proti DDT, nebo velice závažný fenomén stále častější resistence bakterií na antibiotika apod. Během několika let se bakterie dovedou na běžná antibiotika adaptovat. Bylo při tom prokázáno, že nejde o získanou, lamarckistickou dědičnost, ale že se postupně pomnoží ojedinělí mutanti, odolní proti antibiotiku.
Tyto popsané příklady jsou sice jen změnami uvnitř jednotlivých druhů, ale už byly přímo pozorovány i změny makroevoluční, tedy vznik nového druhu. Ať už jsou to laboratorní pokusy, v nichž vznikly nové druhy banánových mušek, drosofil, nebo pozorování v přírodě, např. vznik nových druhů ryb ve Viktoriině jezeře. To vzniklo teprve před 12.000 let v místě východoafrického riftu, zlomu. Z jednoho nebo několika málo druhů ryb rodu Cichlidae, kterém žily v této lokalitě původně, se v geologicky i evolučně nesmírně krátké době vyvinulo 300 samostatných druhů. K této speciaci (vzniku nových druhů) došlo zřejmě jednak pohlavním výběrem, jednak výběrem ekologickým. Některé skupiny cichlid, které se specializovaly na určitou niku jezera, např. určitý druh potravy nebo určitou hloubku, se postupně adaptovaly na nové podmínky, vyvíjely se jiným způsobem a časem se zcela odlišily od skupin ostatních. Jiným příkladem je vznik nových druhů rostlin, které se objevují přímo před našim očima přirozeným křížením nebo polyploidizací, tedy zdvoj – i víceznásobením počtu chromosomů.
Argumentum ad ignorantiam
Všechny uvedené argumenty kreacionistů lze nakonec převést na jeden společný, a tím je „argumentum ad ignorantiam“, tedy poukazování na neúplnost našich znalostí o evoluci.
Protiargumenty
Pravda je, že naše znalosti o přírodě jsou neúplné. Poznatky o evoluci však narůstají stále rychleji a bílá místa v našich znalostech rychle mizí, mezery se vyplňují a kreacionisté musí zoufale hledat další a stále menší mezírky. Samozřejmě nikdy nebudeme vědět vše, se stoupající šíří výzkumu se objevují nové záhady, nové mezery. Darwinismus se ovšem stále vyvíjí a zpřesňuje. To, co se zdálo svědčit proti neodarwinismu, se často ukázalo jako jeho doplnění a bylo do něj včleněno.
Evoluční teorie není vědeckou teorií
Kreacionisté používají ještě jeden, podle nich zásadní argument. Darwinismus prý není vědeckou teorií, nelze ji testovat (falzifikovat). Lze jí prý vysvětlit cokoli. Opírají se při tom o velmi nešťastný názor velice vlivného filozofa Sira K.R. Poppera, který označil darwinistický výklad za metafyzický program a prohlásil, že „darwinismus nepředvídá variační evoluci“.
Protiargumenty
I v tomto případě jde o názor zcela mylný, protože všechny jednotlivé aspekty evoluční teorie lze nejenom spolehlivě testovat, ale jsou dnes každodenně opakovaně testovány a ověřovány ve všech implikacích: genetických, biochemických, morfologických, biogeografických i paleontologických. Pokud jde o predikční schopnost, je pravda jen to, že evoluční teorie nemůže předvídat vznik určitých druhů, ale předvídá spolehlivě populační dynamiku vývoje druhu, budoucí fosilní nálezy, změny biochemických pochodů atd. A Popperovo vyjádření, že darwinismus nepředpovídá konkrétní evoluční procesy, je jen důkazem nepochopení evoluční teorie. Jejím základním principem totiž je, že evoluce je procesem bez cíle, do značné míry nahodilým, což stojí v opozici proti vitalistickým teoriím, podle nichž je vývoj účelný a směřuje k předem určenému cíli.
Popper si nakonec svůj omyl uvědomil a své prohlášení v pozdějších letech odvolal. Bohužel, kreacionisté se dodnes na mylný Popperův výrok odvolávají. Vyjádření, že evoluční teorií lze vysvětlit cokoliv, je přímo absurdní, protože dnes víme, že směr evoluce není bezbřehý, ale že existují četná omezení (constraints) nejrůznějšího druhu, fyzikální, biochemická, historická aj.
A naopak, je to právě kreacionismus, který dává designérovi do rukou absolutní moc stvořit cokoli, kdykoli a jakkoli. Výskyt jakéhokoli organismu a jakékoli jeho struktury a funkce lze jednoduše vysvětlit poukazem na úmysl Stvořitele. Kreacionisté se proto ani nesnaží pátrat a vymýšlet, jakými mechanismy Tvůrce své dílo uskutečnil. Protože zásahem Tvůrce lze vyložit jakýkoli nález, není ID vyvratitelný. Proto ovšem nejde o vědeckou teorii a nezbývá, než zařadit ID mezi pseudovědy.
Deismus je filosofický směr, který vznikl v osvícenecké době a který předpokládá, že Bůh sice existuje, ale do světa zasáhl jen jednou, když jej stvořil. V dnešní době je tak v biologii nazýván kompromisní směr, ležící na hranici kreacionismu a evolucionismu. Deismus se stal filosofií především vědeckých pracovníků, kteří věří v existenci Boha a současně ve vědecký darwinistický výklad evoluce. Ten je podle jejich přesvědčení platný, ale je třeba doplnit jej tím, že na samém začátku světa byl Bůh, který evoluci inicioval. Evoluční teorie je pak podle názoru deistů „tvůrčí metodou Boha.“ K přijetí takové koncepce přispělo i zformulování tzv. antropického principu, který říká, že svět, resp. základní konstanty vesmíru a přírodní zákony jsou právě takové, že umožňují existenci života, resp. (v silnější podobě principu) takové, aby umožnily život. Velký třesk a to, co po něm následuje, má být proto procesem stvoření, které k něčemu směřuje a naplňuje smysl tohoto stvoření. Tvůrcem byly nastaveny jen základní parametry vesmíru, základní přírodní konstanty, které určují další vývoj. Podle zastánců této koncepce není žádný rozpor mezi dnešní vědou a tímto jakýmsi elementárním, resp. esenciálním náboženstvím. Jenomže určitý háček zde je. Evoluce podle darwinistické koncepce nesměřuje cílevědomě nikam, kromě zvyšujícího se bohatství a komplexity přírody. Je založena na náhodných mutacích a i směr selekčních tlaků je náhodný, neřízený, zatímco podle deistického názoru se svět vyvíjí určitým, předurčeným směrem.
Podobný výklad připustil i papež Jan Pavel II ve svém dopise Pontifikální Akademii věd z r.1996, kde prohlásil: „Dnes, půl století po vydání encykliky (Encyklika Humani generis papeže Pia XII) nás nové znalosti vedou k uznání, že evoluce je víc než jen hypotéza“. Tento názor přijaly hlavní křesťanské církve, ale ty na rozdíl od deistického výkladu věří, že Bůh zasahoval opakovaně, při nejmenším dvakrát; nejprve Bůh stvořil vesmír a po druhé zasáhl, když vdechl duši člověku.
Dnes je evoluce všeobecně považována za fakt a její (neo)darwinistická teorie je chápána na stejné úrovni jistoty jako Archimedův zákon, Newtonovy zákony nebo teorie kvantová. Všechny ostatní hypotézy a teorie, které měly vysvětlit vývoj přírody, např. dědičnost získaných vlastností (J.B. Lamarck), nebo ortogenese, to jest vývoj k určitému cíli (Teilhard de Chardin), se ukázaly jako mylné. Darwinistická teorie zvítězila a od začátku 20. století se začala vyučovat na školách. Přesto v některých zemích doznívá a v jiných dokonce posiluje svou pozici kreacionismus.
Situace ve světě
Zajímavá je situace v málo sekularizovaných Spojených státech, kde je velice silná pozice církví a kde podle posledních anket téměř polovina občanů nevěří v evoluční vývoj. V r.1987 Nejvyšší soud sice rozhodl, že kreacionismus je náboženská idea a že nemůže být vyučován na školách, protože v USA platí přísná odluka církve od státu, ale přesto je v USA velké množství učitelů biologie, kteří si přejí zavést výuku kreacionismu. Ukazují to nedávné ankety. V Kansasu je to 50% učitelů, v Jižní Dakotě 39%, Kuntucky 69%, Ohiu 38%, v průměru 45%. Ještě silnější je pozice příznivců kreacionismu mezi členy školských rad - 75%.
Není proto divu, že je v USA silný tlak na zařazení kreacionismu do výuky nebo na zrušení výuky evoluce. Americká Národní akademie věd proto vydala už v r.1988 publikaci „Teaching about Evolution and Nature of Science“, ve které podává návod, jakým způsobem se má vyučovat darwinovská evoluční teorie. Přes snahu evolucionistů i ostatních vědeckých pracovníků a institucí se ale zdá, že vliv kreacionistů v USA spíše stoupá. Také v křesťanských kruzích sílí kreacionistický pohled. Podle článku v Christianity Today se tvrdí, že „poslední vědecké objevy podporují koncepci inteligentního designu proti Darwinovi“ a že je nutné, aby se všichni křesťané spojili a odůvodnili, odkud skutečně pocházíme.
Velké pozdvižení v celém USA vyvolalo rozhodnutí školního úřadu v Kansasu z r.1999 zrušit výuku evoluce na základních školách. Úřad odmítl také učení o Velkém třesku se zdůvodněním, že svět vznikl před 6000 lety. Teprve díky vysvětlovací kampani ze strany vědců, zejména evolucionistů se přece jen podařilo, že v následujícím roce při volbách byli kreacionisté ze školské rady vyloučeni a výuka evoluce byla obnovena. Podobné pokusy se objevily ještě po r.2000 snad ve všech amerických státech. Byly sice dlouho neúspěšné, ale v r.2004 zařadila školská rada v Doveru v Pennsylvanii ID do osnov pro výuku biologie v 9. třídách. Po ostré kritice ze strany vědeckých společností a podání žaloby se záležitost projednávala před pensylvánským soudem. Názory žalované strany zastupoval především Michael Behe, pozici darwinistů hájila řada vědců, evolucionistů a filosofů. Soud vyvolal obrovský zájem ve vědeckém světě. Po šestitýdenním jednání federální soudce John Jones, sám konzervativní republikán, rozhodl, že vyučování ID na školách je protiústavní. V rozsudku o 14 stránkách je uvedeno, že na základě předložených argumentů není žádných pochyb o tom, že jde o směr nevědecký, který se jen snaží zamaskovat náboženské cíle kreacionistů. Rozsudek měl široký ohlas a byl jako přesvědčivý akceptován nejen většinou amerických vědců, ale i žurnalistů a politiků. Rozsudek bude pravděpodobně znamenat definitivní porážku teorie inteligentního designu. Uznal to i Phillip Johnson, jeden z tvůrců a proponentů ID, když prohlasil, že „za našimi pokusy uvést ID do škol spadla opona“. Jiní se s tím však nesmířili. M. Behe se domnívá, že soudce překročil své kompetence, a počítá zřejmě s pokračováním soudních sporů. W. Dembski pak předpověděl, že do pěti - deseti let se situace opět změní ve prospěch ID. Možná se nemýlí.
Už dnes je vidět, že konzervativní náboženské kruhy hledají nové cesty, jak prosadit kreacionistické názory. V září 2006 uspořádali na Sportovním stadionu Univerzity Jižní Florida velkou konferenci na téma ID, kde zazněly nové tóny. Když ztroskotal pokus „vědecky“ vyvrátit darwinistickou evoluční teorii, vracejí se k fundamentálním náboženským pozicím a poukazují na morální implikace darwinismu. Např. historik R. Weikart, autor knihy „Od Darwina k Hitlerovi“ činí Darwina zodpovědným za eugeniku a její uplatňování nacismem. Podle televizního moderátora J. Kennedyho má být Darwin zodpovědný i za morální úpadek mládeže a za masakry na amerických školách. Kreacionisté se také znovu opírají i o názory katolické církve. Vyjádření papeže Jana Pavla II, že „evoluce je více ne jen hypotézou“ dávala naději, že se stanovisko církve k darwinismus změní, ale dnešní názory zástupců církve, kteří se vyjadřují k teorii o „inteligentním plánu“, však už tak jednoznačné nejsou. Například rakouský kardinál Ch. Schönborn už v r.1996 podpořil teorii ID a vyjádřil nesouhlas s názorem papeže Jana, který označil za vágní a nedůležitý. Podle Schönborna samotné evoluční mechanismy nestačí k vysvětlení evoluce. Neuznávat existenci plánu v přírodě je podle něj ztrátou rozumu a pouhou ideologií. Podobný je názor nového papeže Benedikta XVI, který nedávno prohlásil, že vesmír byl stvořen podle “inteligentního projektu“ a kritizoval ty, kdo se domnívají, že stvoření probíhalo bez řízení a bez řádu.
Podle biologa R. Leitnera nelze proto vyloučit, že v dnešní době trvajících globálních problémů, vojenských konfliktů, existenciální úzkosti a návratů k duchovním hodnotám bude mít poukaz na morální a náboženskou strunu, na nebezpečí materialismu, atheismu a levicového intelektualismu úspěch a že inteligentní design bude obohacen o nové akcenty nebo bude nahrazen novou formou kreacionismu.
Situace v Evropě a v ČR
Poměrně silná je pozice kreacionismu v Německu. Nejvíce informací najdeme na webu na stránce jesus.de, náležející společnosti Jesus, která má dnes 70.000 registrovaných a aktivních členů s průměrným věkem 26 let. Obě poslední formy, „kreacionismus vědecký“ a Intelligent Design tam nejsou ostře odlišovány, téměř splývají a někdy se pro ně používá termín Theo-biologie.
V poslední době se objevily dvě aféry se snahou zakázat výuku evoluce ve školách v Itálii a v Srbsku. V Srbsku v r.2004 navrhlo Ministerstvo školství vyřadit výuku Darwinovy evoluční teorii z osnov pro školy do té doby, než se budou žáci učit také teorii, že svět a člověk v něm byli stvořeni Bohem.
Zajímavá je také silná pozice vědeckého kreacionismu v muslimských zemích. Půda je připravena, protože o koránu se pochybovat nesmí. Existuje tam tzv. Nadace pro vědecký výzkum, „Bilim Arastima Vakti“, která nedávno vydala knihy „Tmavá tvář darwinismu“ a „Podvod evoluce“. Hlavním představitelem tureckých kreacionistů je Harun Yahya, který se snaží prosadit zákon, zakazující výuku evoluční teorie, což vyvolalo v řadách tureckých vědců bouřlivou reakci, která zatím zabránila prosazení zákona.
Starším pilířem kreacionistů v Evropě i v ČR je církev Svědci Jehovovi. V poslední době vydali knihu „Jak vznikl život“ ve 26 jazycích a v 28 milionech exemplářů, kterou nabízejí jejich členové aktivně a zadarmo. Jehovisté hájí biblický názor na původ světa, ale přejímají všechny argumenty moderního vědeckého kreacionismu i ID, jak je vidět z citací, které autoři vybrali do jejich knihy z kreacionistické literatury: „Dnes jsou spory o Darwinovu teorii intenzivnější než dříve. Mezi paleontology vzrůstá nesouhlas s darwinistickým názorem. Darwinismus se dostal po jednom a čtvrt století do velkých těžkostí“ (Hitching). „Darwinova kniha, která se proslavila vysvětlením vzniku druhů, nic takového nevysvětluje. Darwinova teorie není v podstatě vůbec přísně vědecká teorie“ (New Scientist). „Předpokládat, že oko mohlo být stvořeno evolucí, se zdá, jak sám přiznávám, být krajně nesmyslné“ (Darwin). „Zkameněliny neposkytují vůbec žádný důkaz o postupném přechodu jedné větší skupiny v druhou“ (Stanley). „Geny jsou.... stabilizačním mechanismem, jeho hlavní funkcí je zabránit vývoji nových forem.... „Moderní evoluční teorie je podle … tak nedostatečná, že si zaslouží, aby se s ní zacházelo jako s věcí víry“ (Hitching). „Základní vědecké důkazy se skládají z uboze malé sbírky kostí.“... „Základní prvky astronomické a biblické zprávy o genezi jsou stejné“ atd.
Objevila se také nová nakladatelství, která vydala základní publikace moderních kreacionistů, P. Johnsona, M. Behea a v letošním roce přibyly i „Ikony evoluce“ J. Wellse.
Celá série článků zpochybňujících evoluční teorii a podporujících kreacionistické názory byla uveřejněna v posledních 15 letech ve Vesmíru. Johnsonovy názory obhajoval např. David Pithart nebo šéfredaktor Ivan Havel, který v jednom úvodníku říká: „... logicky je možné leccos, včetně slavné hypotézy stvoření“... „nic nebrání tomu, aby se dva nebo více různých principů uplatňovalo současně“ (Vesmír 78/2, 1999), nebo „...jiný, moudrý materialismus soudí, že už v prvotní látce byly skrytě obsaženy, vmíchány a zakódovány všechny budoucí tvary“ (Vesmír 72/6, 1993). Prof. E. Paleček klade evoluční teorii na stejnou úroveň jako ID: „Přikláním se k názoru Michaela Behea, že chybějí přesvědčivé důkazy pro neodarwinistická tvrzení, že sama Darwinova teorie postačuje v současné době k vysvětlení vzniku a vývoje života na Zemi. M. Behe přišel s myšlenkou, že komplexní biochemické systémy byly navrženy vyšší inteligencí. Tuto myšlenku, podobně jako Darwinovu teorii, lze dnes obtížně vyvrátit. Můžeme očekávat, že i v tomto případě zvítězí nakonec selekce“ (Vesmír 77/2, 1998).
Zajímavějším recentním antidarwinistickým příspěvkem je však poslední dvojčíslo 65/66 společensko-kulturní revue Prostor, které je věnováno tématu Stvoření versus evoluce. Nejde, jak by se mohlo zdát, o dialog zastánců a odpůrců darwinismu, ale o jednostrannou snůšku výhrad proti darwinistické koncepci a o obhajobu zásahu Stvořitele. Editorům revue se sice podařilo získat řadu autorů zvučných jmen, ale jakousi náhodou jen osob věřících v roli Stvořitele, a ani jednoho z našich čelných biologů – evolucionistů. Kniha je téměř kompletním souborem všemožných, naivních i sofistikovaných, zastaralých i recentních pseudovědeckých argumentů, a poskytuje obraz naší dnes už bohatě členité a mohutné antievoluční, v podstatě protivědecké fronty.
Podle šéfredaktora M. Hanuše by měla diskuse v revue objasnit, zda je „darwinovská představa evoluce plodem skutečného poznání nebo spíš projevem religiozity, tentokrát vědecké“. Názor, že darwinisté nejsou motivováni touhou po poznání, vyjadřuje v úvodu svého textu i biolog-filosof St. Komárek: „Díváme-li se na darwinismus klasický i nový, je těžko se zbavit pocitu, že účelem vysvětlování původu živého světa na mechanických principech těch nejrůznějších selekcí, mutací, sobeckých genů… je především snaha zbavit se krajně nepříjemného dalšího uvažování v případě, že by evoluci řídila nějaká forma Prozřetelnosti“. E.P. Martin nemá o evoluci lepší mínění: „V posledních pokoleních je myšlenka o vzniku člověka pozvolným vývojem pevně vpečetěna, je uložena jako bigotní dogma“. Silnějšího kalibru jsou názory kybernetika a mystika E. Páleše. Inspirován „duchovním poznáním s použitím metod kybernetické statistiky“ vytvořil novou disciplínu, „angelologii“, podle níž byl svět vytvořen anděly. „Darwinismus bol len posledným v dlhom radě mýtov, které od úsvitu dejin prinášajú tušenia odpovede na túto tému“. Pramenem jeho poznání jsou názory Capry, Grofa, Sheldrakea, Steinera i Neubauera. Podle antropologa Z. Krušiny darwinismus zpochybňují prokazatelná fakta a přímo „fatální ranou pro něj je naprostý nedostatek přechodných druhů“. Studnicí moudrosti jsou pro něj, jak jinak, opět Johnson, Shapiro, Behe a hlavně Steiner. Psycholožka Z. Mejzlíková se snaží „bitevní pole“ zklidnit, ale domnívá se, že „hermeneutický přístup i empirické výsledky například z kvantové fyziky vyklánějí sebevědomé pozice scientistů k adekvátnější sebereflexi… Objektivita vědeckého zkoumání se ukázala být jen idealizující konstrukcí a nedosažitelným deziderátem“. Nové argumenty proti evoluční teorii odkryl filosof M. Král: „..genetické mutace… nemohou mít negentropický charakter. Mikroskopické míšení genů nemůže vytvořit vzestupnou šipku evoluční paměti… Evoluce života tedy nesporně existuje, je však emergentní, což znamená, že různé její kvalitativní odlišné hladiny nelze kauzálně vysvětlit jen z materiální skutečnosti,… aniž bychom nevzali v úvahu vstup k tomu potřebné informace z numinózního jsoucna“. Také lékař, genetik F. Novotný „poučeně“ rozumuje: „Matematické počty pravděpodobnosti nepřipouštějí teorii samovolné evoluce života na naší Zemi“. Podle publicisty P. Kábrta: „Není žádná náhoda, že velké prolévání lidské krve ve 20. století časově harmonuje s rozšířením evoluční pohádky ve společnosti. Tvůrci gulagů, koncentráků a plynových komor měli už v té době virus Darwinovy fantazie pevně inkubován ve svých mozcích… Darwinova pohádka, ten chaotický, sto padesát let se měnící slepenec protichůdných teorií, fantazií, kupy omylů, podvodů, životních tragédií a sektářského hašteření, je dnes součástí životního pohledu mnoha lidí“. Pavel Kábrt patří mezi nejaktivnější „vědecké“ kreacionisty. Je členem „Creation Research Society“, autorem knihy „Jak se nezbláznit“. Již 12 let pořádá antidarwinistické přednášky pro veřejnost i pro studenty středních a vysokých škol.
Perlou Prostoru je ovšem rozsáhlá stať prof. Z. Neubauera, kterou je nutno vychutnat in extenso. S darwinisty nesouhlasí, protože „podle jejich nauky spočívá vývoj především ve vyvíjení nových triků, lstí a klamů, bez ohledu na skutečnost a pravidla soutěže.“ „Evolucionsmus znamená jen návrat k mýtům“. Evoluční teorie je jen „nezdařený pokus Darwinova učení o reformaci vědecké religiozity…“. Korektně ovšem nutno dodat, že revue obsahuje i dva krátké skromně psané racionální příspěvky (J. Grygar a kupodivu katolický duchovní M. Fiala), zastávající se Darwina.
Útoky vedené proti evoluční teorii, resp. proti jejím sociobiologickým implikacím z pozic náboženského kreacionismu jsou dnes často doplňovány útoky z pozic filosofických, vitalistických nebo feministických. Často jsou napadány sociobiologické implikace darwinismu. Např. S. Komárek ve své knize Lidská přirozenost přirovnává darwinismus k marxismu a freudismu jako myšlenkový směr, který nemůže být vyvrácen, neboť jakoukoli empirii dokáže vysvětlit. V článku v Lidových novinách píše feministka Eva Hauserová, že evoluce možná probíhá hlavně na základě selekce a náhodných mutací. A ptá se: Co znamená to hlavně? A doporučuje ke studiu mystické knihy Rupperta Sheldrakea.
V poslední době v Evropě šíří kreacionistické myšlenky emisaři z USA, a to jak zastánci „vědeckého kreacionismu“ tak i stoupenci ID. Ti uspořádali dne 22. října r.2005 konferenci v pražském kongresovém centru pod názvem „Darwin and Design“ s podtitulem „Výzva vědě 21.století.“ Na konání konference upozorňovaly plakáty s nápisem: „To by Darwin zíral“. Sponzorem byly tři zahraniční instituce, KONOS Connection, Discovery Institute, European Scientific Network a Komenského institut v Praze, přičemž podle pořadatelů se na konferenci podílela i Univerzita Karlova. Sál byl skutečně téměř naplněn převážně mladými věřícími lidmi. Na konferenci vystoupilo 6 přednášejících, z toho 4 Američané z Discovery Institutu. Jde o vědecké pracovníky nejrůznějších oborů, s titulem minimálně PhD., kteří pracují nebo pracovali na čelných univerzitách a kteří jsou autory mnoha vědeckých publikací. Ve svých přednáškách použili snad všech argumentů, které jsou obsaženy v knihách hlavních koryfejů ID, tedy Johnsona, Behea, Wellse a Dembského. Věrohodnosti se snažili dodat používáním vědecké terminologie a tím, že se ve svých výkladech opírali o chemii, genetiku, matematiku a informatiku. Bylo patrno, že se ID stále modernizuje a používá stále složitější terminologii a argumenty z odborně náročných oblastí, pro laika nesrozumitelné, ale možná přesvědčivé. Nové argumenty, i když opět snadno vyvratitelné, přinesl např. fyzikální chemik z Iowa Univerzity Ch.Thaxton. Zpochybnil spontánní chemickou evoluci, protože na počátku evoluce chyběla redukční atmosféra, tzv. prebiotická polévka byla příliš řídká, času bylo málo, chemické reakce navzájem interferovaly, energetické toky nebyly usměrněny atd. Podle jeho názoru tedy nejen biologická, ale i chemická evoluce musela být inteligentně řízena.
Čeští evolucionisté se konference nezúčastnili, ale jejich komentáře jsou více než sporné. Např. prof. Zrzavý (Literární noviny č.38, Respekt č.32 z roku 2005) sice považuje koncepci ID za mylnou, ale současně říká, že „věda bohužel setrvává na modernistickém bludu, že světový názor smí být jen jeden, a to ten správný“. Domnívá se také, že by se darwinismus na školách vyučovat neměl, protože „... na školách je vyučována komická karikatura darwinismu, jejímž výsledkem je absolutní nepochopení podstaty věci v celé populaci, včetně většiny profesionálních přírodovědců.“ My se ovšem domníváme, že by výuka evoluční teorie měla být samozřejmostí už v základní škole, a jestliže snad čeští přírodovědci skutečně nerozumí evoluci, pak je to vinou našich evolucionistů, kteří v dobách komunismu pěstovali lysenkismus a dodnes zřejmě nejsou schopni svým studentům, ostatním přírodovědcům ani veřejnosti principy evoluční teorie vysvětlit.
Závěr
Je zřejmé, že jsme donedávna problém kreacionismu mohli chápat především jako americkou specialitu, jenže jeho poslední forma, ID, je pro (jednostranně) vzdělané osoby daleko přijatelnější a přitažlivější než byl kreacionizmus biblický. Umožňuje jeho další šíření v Evropě i v naší republice, i když zatím spíše jen v akademických kruzích. Není vyloučeno, že se Inteligentní design, ať už v jeho dnes trochu otřesené podobě nebo po obohacení o výše uvedené morální a náboženské aspekty stane v budoucnu vážným celosvětovým problémem, především ve školství
Já se domnívám, že kreacionismus není jen jiným pohledem na svět, ale že je pohledem mylným. Někdy je jen projevem nevzdělanosti, většinou však projevem absence racionálního myšlení. Proto se sdružuje s vírou v jiné bludy a pseudovědy, v UFO, kontaktéry, astrologii, psychotroniku, se strachem z moderní vědy a techniky, z radiace, chemie, s vírou v účinnost alternativních léčebných metod a odporem k vědě. Snad není chybou na nebezpečí kreacionismu upozornit.
Literatura:
Behe M.: Darwinova černá skřínka. Návrat domů, Praha 2001
Botanic Society of America´s Statement on Evolution. Skeptical Inquirer 27/4, s. 12, 2003
Carroll R.T.: The Skeptic´s Dictionary. J.Wiley and Sons, Inc., Hoboken, New Jersey 2003
Flegr J.: Evoluční biologie. Academia, Praha 2005
Hellman H.: Veliké spory na poli vědy. HEL, Ostrava 2000
Jak vznikl život? Evolucí nebo stvořením? Watchtower Bible and Tract Society, New York 1991
Johnson P.E.: Spor o Darwina. Návrat domů, Praha 1996
Kábrt P.: Jak se nezbláznit. Nakl. Michael S.A., Frýdek-Místek 2004
Kotthaus J.: Die Evolution des Kreationismus. Skeptiker 16/4: 140-144, 2003
Leitner R.: Freispruch für Darwin. Skeptiker 19/4, 1336-140, 2006
Martin B. and FM.: Neither Intelligent nor Designed. Skeptical Inquirer 27/6: 45-50, 2003
Moore Randy: Educational Malpractice. Why Do So Many Biology Teachers Endorse
Creationism? Skeptical Inquirer 25/6, s. 38, 2001
Pearcy N.R., Thaxton, Ch.B.: Duše vědy. Proměny ve vztahu vědy a náboženství. Návrat domů, Praha 1997
Revue Prostor 65/66, 2005
Ridley M.: Evolution. Blackwell Science, Cambridge, Mass. 1996
Waschke T: Intelligent Design. Eine Alternative zur naturalistischen Wissenschaft?
Skeptiker 16/4: 128-136, 2003
pseudovědu …“
Kam dál?
Článek Tradiční čínská medicína
Protestujeme proti invazi čínského šarlatánství do českého zdravotnictví
Šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt zveřejnil 17. 6. 2015 protestní text proti pronikání čínské...
Po 29. 6. 2015 Přečíst
Článek
„Elektrosmog“ jako evergreen
I. Úvod V letošním roce (2015) byl udělen zlatý Bludný balvan Sisyfa (za rok 2014) za tématiku „el...
Út 16. 6. 2015 Přečíst
Článek Psychosomatika Studie
Možnosti a limity psychosomatické medicíny
Psychosomatická medicína je diskutována mezi laickou i odbornou veřejností. Postoj nejen laické ale ...
Pá 9. 11. 2018 Přečíst
