Načítám...

Problémy popperovské falsifikace

Naše skeptická, kritická analýza se nemusí omezovat na iracionální, paranormální tvrzení a jevy ve společnosti. Stejným právem a stejným metrem můžeme kriticky hodnotit i jiné oblasti, třeba politiku, náboženství a také filozofii. V tomto článku si dovolím zabývat se kriticky některými názory Sira Karla Raymunda Poppera.


Život a dílo

K. Popper žil v letech 1902 - 1994 a byl nesporně jedním z nejvýznamnějších filozofů našeho století. Měl široké vzdělání v matematice, fyzice, filozofii, psychologii i hudbě, což mu umožnilo významně zasáhnout nejen do teorie vědy, do politologie a sociologie, ale i přímo do veřejného života.

Žil nejprve ve Vídni, od roku 1937-48 na Novém Zélandě, od roku 1945 byl vedoucím Katedry filozofie, logiky a vědecké metodologie na London School of Economics.

Už v roce 1919, když si vyslechl Einsteinovu přednášku, se začal zabývat hodnocením vědeckých teorií. Tomuto tématu zůstal věrný po celý život a od něho se také logicky odvíjely všechny další oblasti jeho zájmu. Životní dílo K.Poppera je obrovské, proto se zmíníme pouze o několika základních milnících v jeho tvorbě. V roce 1934 napsal své první velké dílo, Logik der Forschung, věnované epistemologii, filozofii vědy, přesněji metodologii vědeckého bádání. Česky vyšlo teprve v roce 1997 s názvem Logika vědeckého zkoumání. Od kritiky nevědeckých teorií Popper postupně dospěl ke kritice ideologií v knize Otevřená společnost a její nepřátelé. V roce 1957 následovala Bída historicismu, v r. 1972 Objektivní poznání a v r. 1976 Unended Quest, dílo přeložené do češtiny v r. 1995 pod názvem Věčné hledání - Intelektuální autobiografie.

Otevřená společnost a její nepřátelé je snad nejdůležitější dílo týkající se sociální a politické filozofie 20. století. Popper v něm ostře odmítl autoritativní a protidemokratické tendence ve filozofii Platónově, Hegelově a Marxově a předložil vizi otevřené společnosti. Zdůrazňoval, že naše budoucnost bude utvářena našimi svobodnými rozhodnutími a činy.

Zabýval se také intenzivně vztahem hmoty a duše a kritizoval tzv. psychofyzický paralelismus, představu Fechnerovu a také Machovu, podle níž probíhají duševní a fyziologické pochody souběžně vedle sebe, jednoznačně k sobě přiřazeny, ale kauzálně nespojeny. Popper nakonec vytvořil svou vlastní koncepci tří světů: materiálního, světa psychických stavů a reálného nehmotného světa.

Z hlediska vědy je však jeho nejdůležitějším dílem Logik der Forschung, mnohonásobně a opakovaně vydávané, ve kterém se zabýval filozofií a metodologií vědy. Zprvu, v německy mluvících zemích, velkou odezvu nevyvolalo. Uznání se mu dostalo teprve po jeho anglickém vydání v roce 1959 pod názvem The Logic of Scientific Discovery. Popper, na rozdíl od logických pozitivistů, seskupených ve Vídeňském kruhu, v této knize odmítl tzv. empirický induktivismus a historicismus a vypracoval vlastní dedukcionistickou teorii vědeckého poznání, v níž dominuje jeho známý "falsifikacionismus".

Jeho epistemologii, a vlastně celou jeho filozofii, kterou později nazval kritickým racionalismem, sice většina filozofů neakceptovala, ale mezi vědci si získala širokou oblibu.

Také u nás, zejména po roce 1994, kdy Univerzita Karlova udělila K. Popperovi čestný doktorát, byly Popperovy názory ve vědecké obci, především v její přírodovědné části, téměř všeobecně přijaty, dokonce jako učebnicové dogma. Snad každý zná jeho kritérium falsifikace. Všichni dnes falsifikují, kdo nefalsifikuje, snad už ani nepatří do vědecké obce.

The Economist 16. 2. 1991 proto píše: "Obecně vzato, vědci se vztahují k filozofům jako k moskytům - obtížným parazitům. Trpce si stěžují na svěrací kazajku, do níž je uvěznil Sir Karl Popper. Kdykoli píšou žádost o grant, musejí ji formulovat popperovsky."

Jen pro dokreslení si ukažme, jak jednoznačně jsou Popperovy téze předkládány:

Např. F. Koukolík ve své nové knize Machiaveliánská inteligence na str. 60 píše: "Jde-li o teorie, jejichž předpovědi se nedají ověřit, pak nepatří do vědy. Dá-li se předpověď ověřit, pak je důležité zjistit, zda je možné teorii zamítnout, nikoli doložit. Jakýkoli počet důkazů ve prospěch teorie ji totiž s naprostou jistotou dokázat nemůže. Zatímco jediný důkaz, který zjistí, že předpověď neplatí, teorii zamítne jako neplatnou nebo mylnou."

Podobně se vyjadřuje třeba Nalimov: "Poučeni pracemi K. Poppera víme, že hypotézu nelze verifikovat. Termín "falsifikace experimentu" patří Popperovi a on jej podložil filozofickým smyslem... Nejdůležitější Popperova myšlenka je ta, že hypotéza je vědecká, je-li možno ji vyvrátit."

My jsme ovšem skeptici, a proto bychom se měli na uvedené Popperovy názory podívat kriticky. Dotkneme se však jen několika základních Popperových myšlenek, a to v jejich jednoduché, často kategorické formě, jak jsou ovšem většinou citovány a chápány. Nelze zacházet do detailní Popperovy interpretace těchto základních pojmů, kdy své původní, často simplifikované a kategorické soudy do značné míry relativizoval a modifikoval. Tarmín falsifikacionismus např. později nahrazoval termínem "kritika" a "kritický racionalismus". Nebudeme také hovořit o dalších Popperových tématech, např. o historicismu, relativismu, determinismu, empirismu, probabilismu a samozřejmě ani o jeho zájmech, které se už netýkají epistemologie. A už vůbec nechceme snižovat úlohu, kterou K. Popper hrál a jeho dílo stále hraje ve společnosti i ve vědě samé.


Analýza několika názorů K. Popera

Postupně budeme analyzovat následující základní Popperovy teze:
1. Indukce neexistuje.
2. Hypotézy lze jen falsifikovat, nikoli verifikovat - verifikace neexistuje.
3. Demarkační kritérium - vědecká je jen falsifikovatelná teorie.
4. Smyslem vědy je falsifikace.


Indukce

Nejprve je třeba stručně se zmínit o Popperových předchůdcích, kteří se zabývali epistemologií.

Jako prvního z těch, kdo se snažili nahradit přírodní filozofii filozofií vědy, je nutno jmenovat F. Bacona. V 18. století se rozšířil tzv. pozitivismus, vytvořený Augustem Comtem, podle nějž jsou podstatná jen pozitivní fakta, ze kterých lze logicky, induktivně, vyvodit teorie. Další pokrok v epistemologii si vynutily revoluční změny ve fyzice začátkem 20. století. Do filozofie je promítli ve 20. a 30. letech tzv. logičtí pozitivisté, sdružení ve Vídeňském kruhu, kteří v roce 1919 vydali své stěžejní dílo "Vědecké pojetí světa".

Ti všichni pokládali indukci, generalizaci jednotlivých empirických pozorování, za základní cestu vedoucí k tvorbě hypotéz a teorií. Od singulárních, partikulárních tvrzení, takových, jako jsou výsledky experimentů, lze podle nich dospět indukcí k tvrzením univerzálním, jako jsou hypotézy nebo teorie. Podle induktivismu vědecká metoda sestává ze tří stupňů: pozorování, indukování hypotézy, potvrzení hypotézy dalším pozorováním a testy.

Je zajímavé, že vliv pozitivistů, významný ve vědách teoretických, podstatně nezasáhl do věd empirických. Tam se uplatnil teprve K. Popper. Ten, v protikladu k pozitivistům, nechápal empirická data jako fakta čistá a odmítl proto indukci jako cestu ke tvorbě hypotéz a teorií. Nebyl ostatně sám, kdo měl proti indukci námitky. Už David Hume vystihl její hlavní problém: "Enumerativní indukce vychází z chybného předpokladu, že budoucnost bude podobná minulosti." Kromě toho induktivismus znamená, že i induktivní metodu lze odůvodnit opět jen induktivně, což vede k nekonečnému regresu. Podle Poppera proto indukce neexistuje, od singulárních tvrzení nelze indukcí dospět k tvrzením univerzálním. Slavný je jeho příklad: "Bez ohledu na to, kolik bílých labutí jsme pozorovali, není oprávněný názor, že všechny labutě jsou bílé." Takto zjištěný závěr se vždy může ukázat jako nepravdivý, když objevíme jednu labuť černou. Podle K. Poppera neplatí ani názor, že induktivní inference "může dosáhnout alespoň určitého stupně spolehlivosti nebo pravděpodobnosti". I tuto pravděpodobnostní koncepci indukce, kterou obhajovali vídeňští pozitivisté, Popper odmítá. Je to velice pozoruhodné, protože sám se na druhé straně snaží při obhajování své falsifikační metody o určení pravděpodobnosti falsifikace. (I když v jeho podání nejde o pravděpodobnost statistickou, ale o jím navrženou "pravděpodobnost logickou".)

Popper zavádí opačnou, deduktivní metodu testování: Hypotézu je nutno nejprve předložit a teprve pak ji lze empiricky testovat. Každý objev tedy obsahuje "iracionální prvek" nebo "tvořivou intuici". Na počátku musí být nová idea, anticipace, hypotéza, teoretický systém atd., nijak dosud nezdůvodněné. Tento postoj zdůvodňoval příkladem: "Svým studentům jsem nařídil: Pozorujte." Byli zmateni, nevěděli pochopitelně, co mají pozorovat. (Uplatnění této ideje, anticipace, považuje Popper za dedukci.)

Snad lze poznamenat, že Popperova tvrzení nejsou vždy konsistentní. Např. na str.77 své knihy Věčné hledání píše: "...jsem nahradil veškerou indukci metodologií deduktivní." Podobně na str. 140: "Pokud jde o indukci (nebo induktivní logiku, induktivní chování, učení se pomocí indukce, opakování nebo instrukce), tvrdím, že nic takového neexistuje." Na jiném místě: "Proto je indukce mýtus." O kus dále v textu však Popper indukci uznává: "...máme deduktivní a induktivní uvažování, a přestože obojí má mnoho společného - obojí argumentuje podle dobře vyzkoušených, obvyklých a naprosto intuitivních pravidel - , je tady také hodně rozdílů."

Zde se odhaluje určitá Popperova slabina. Některé termíny nepoužívá v jasném smyslu, nerespektuje přesně definice, a kategorické soudy střídá s názory kompromisními. Popper dokonce kritizoval (podle Höschla) filozofy pro jejich neustálé úsilí o přesné definice pojmů. Podle Poppera "je nežádoucí usilovat o zvýšení přesnosti jen pro ni samu - obzvláště jazykové přesnosti -, poněvadž to vede ke ztrátě jasnosti." (Já se ovšem domnívám, že je tomu právě naopak.) Ve stejném duchu Popper odmítá i nutnost diskutovat v určitém rámci, v předem dohodnutých podmínkách a s přesně definovanými pojmy. V této souvislosti hovoří o "mýtu rámce". Rozsáhlý text z jeho úvahy na zmíněné téma uveřejnil Vesmír v roce 1998: "Mýtus rámce lze sdělit jednou větou: Racionální a plodná diskuse je nemožná, pokud účastníci nesdílejí společný rámec základních předpokladů, nebo pokud se na něm aspoň pro účely této diskuse neshodnou. Tento mýtus hodlám podrobit kritice." Také tento Popperův názor je sporný, i když s mnohými myšlenkami, rozvedenými v tomto textu, lze souhlasit.

Popperovy názory na vztah indukce a dedukce však narazily na kritiku pozitivistů a nepřijali je ani filozofové, kteří přišli po K. Popperovi. Byli to např. Feyerabend, Lakatos a především Kuhn, klasik postmoderní epistemologie. Podle něj neexistují neutrální data, veškerá pozorování jsou zatížena naším pohledem, "theory-laden", takže ani indukci, ani dedukci nelze pokládat za objektivní metodu. A Bělohradský už jen dodává: "Postmoderní kritika vědy ukázala, že fakta nezávislá na teorii jsou mýtus, protože každé pozorování skutečnosti je nasáklé teorií. Nemáme žádný přímý, nezprostředkovaný přístup ke skutečnosti." S těmito postmoderními názory lze samozřejmě polemizovat a uvádíme je jen k dokreslení toho, že Popperovy argumenty pro současné filozofy přesvědčivé nejsou.

Kriticky se k Popperově dedukcionismu staví i Fajkus. Podle něj Popper tam, kde jeho metoda selhává, používá empirická data a indukci jako vycpávku. Fajkus dokazuje, že za Popperovou "hypoteticko-deduktivní metodou se skrývá v podstatě souhra induktivních a deduktivních postupů, včetně předpokladu empirických daností, event. heuristické indukce ve formě vhledu".

Popperův pokus, odstranit indukci z vědecké metodiky, tedy selhal. Podíváme-li se do nejnovějších encyklopedií, slovníků nebo učebnic filozofie, vidíme, že indukce figuruje všude jako stále uznávaný princip, postup od jednoduchého ke složitému, jako protiklad dedukce. A ve vědecké praxi je samozřejmé, že se oba postupy kombinují a zpětnou vazbou ovlivňují. Teprve jejich souhra může vést k vytvoření smysluplné představy nebo nové teorie.

Ve skutečnosti je však tato cesta k poznání ještě složitější. Já se domnívám, že indukce a dedukce, pokud je chápeme jako mechanické logické operace, ke skutečnému poznání nestačí. Rozhodující bude stále myšlení, komplexní analyticko-syntetická činnost mozku, kterou lze jen stěží redukovat na pouhé induktivní a deduktivní procesy.

Uveďme ještě jeden "logický" argument proti představě o všemohoucnosti deduktivismu: Kdyby bylo možné dospět k poznání pouhou deduktivní logikou z intuitivní představy, nemuselo by se nic zkoumat a s ničím experimentovat a už Aristoteles mohl vymyslit Newtonovy zákony a Einsteinovu teorii relativity, protože tyto teorie musí být implicitně v intuitivních představách obsaženy.


Falsifikace

Po odmítnutí indukce vedla Poppera logika zákonitě k odmítnutí verifikace: "Teorie nejsou nikdy empiricky verifikovatelné, protože neexistuje indukce, a odvození teorie ze singulárních tvrzení, která jsou "verifikována zkušeností", je logicky nepřípustné."

K. Popper tak došel k závěru, že pro ověření hypotézy je směrodatná jen možnost její falsifikace, vyvrácení. Popperovu myšlenku lze nejlépe formulovat takto: O správnosti teorie nerozhoduje získávání poznatků na její podporu, její verifikace, nýbrž selhání pokusů o její vyvrácení. K definitivnímu ověření hypotézy dospět nelze, ale čím více falsifikujících hypotéz se nezdařilo falsifikovat, tím vyšší je pravděpodobnost (logická, nikoli statistická), že je teorie správná.

Falsifikace tedy podle Poppera nepodává definitivní odpověď. Popper píše: "...nelze nikdy podat žádné konečně platné vyvrácení nějaké teorie", "...vždy je ...možno najít způsob, jak se falsifikaci vyhnout, např. zavedením nějaké pomocné hypotézy nebo ad hoc zavedením nějaké pomocné definice.", vždy existuje možnost "... dosáhnout toho, aby libovolně zvolený axiomatický systém odpovídal skutečnosti." Popper mluví o imunizaci hypotézy. Možností je několik: ad hoc hypotéza, modifikace ostenzivních definic, lze zaujmout skeptický postoj vůči spolehlivosti experimentátora atd. Popper uvádí příklad: "Jestliže někdo řekne, že všechny labutě jsou bílé a já mu přinesu ukázat černou labuť, pak jsou dvě možnosti. Buď se opraví původní tvrzení, pak se postupuje vědecky, nebo se prohlásí, že to černé není labuť. To druhé je imunizace hypotézy, a ta může být čestná nebo nečestná." Čestná imunizace brání teorii předpoklady, které lze samy o sobě vyvrátit. Popper však s dodatečnou imunizací nesouhlasí, empirický systém se podle něho nikdy nesmí zachraňovat nějakým konvencionalistickým trikem. (Proto také je nutné zavádět jen ty pomocné hypotézy, které nesníží stupeň falsifikovatelnosti.) Popperovo odmítání imunizace a jeho vyjádření, že imunizaci nesmíme "připustit", však ukazuje, že falsifikovatelnost má velice subjektivní povahu.

Popper uznává, že jeho metodu falsifikace lze kritizovat, a souhlasí s tím, že kritérium falsifikovatelnosti není absolutní. Svou metodu, které v jednoduchých hypotézách a příkladech o labutích přisuzuje absolutní platnost, ve svých dalších úvahách relativizuje a snaží se o probabilistický výklad: Falsifikovatelnost může mít různou sílu, být různého stupně, konečná falsifikace je různě pravděpodobná. Mezi falsifikací a verifikací ovšem i v tom případě zůstává podle Poppera asymetrie, protože verifikace hypotézy není možná vůbec, "neexistuje".

Svým kritikům ze strany verifikacionistů se Popper brání nejen uvedeným oslabováním průkaznosti falsifikace, ale také tvrzením, že "myšlenku falsifikovatelnosti (jsem) doporučoval (jen) jako demarkační kritérium vědy proti pseudovědě", a stěžuje si, že to nebylo pochopeno. Sám ale původní omezení nerespektuje a falsifikaci běžně používá nejen jako demarkační kritérium, ale také jako metodu ověřování platnosti teorií a hypotéz. Hovoří dokonce i o falsifikovatelnosti singulárních tvrzení.


Námitky proti Popperově falsifikacionismu

První námitkou je nevhodná volba termínu falsifikace, resp. falsifikovat. Lze jej totiž chápat třemi různými způsoby:

1. Falsifikovat = vytvořit falsifikovatelnou hypotézu.
2. Falsifikovat = vyvrátit.
3. Falsifikovat = podvádět.

V běžné řeči chápeme falsifikaci jako podvod. Už proto bylo lépe, aby K. Popper použil pro svou metodu zcela jiný, nejlépe nový termín, nemající dosud přesnou konotaci.

Větší problém ale je, že se zaměňují významy 1 a 2. Popper si je tohoto rizika vědom, a proto naléhavě upozorňuje na rozdíl mezi falsifikovatelností a falsifikací. Falsifikovatelnost, tedy teoretická možnost vyvrácení, nebo také možnost vyvrácení z principu, je jen empirickým testovacím kritériem, zatímco slovo falsifikace znamená skutečné vyvrácení. Bohužel, oba významy vždy rozlišit nelze.

Substantiva falsifikovatelnost a falsifikace (vhodnější by bylo falsifikovanost) jsou samozřejmě odlišná, ale sloveso falsifikovat je již matoucí. Může znamenat, že jsme objevili falsifikující hypotézu, tedy hypotézu, na kterou lze odpovědět ano nebo ne, ale může také znamenat vyvrácení. Podobně je to s přídavným jménem falsifikovatelný. Ani v kontextu nelze často mezi oběma významy rozhodnout. Proto se také Popperova falsifikovatelnost interpretuje často nepřesně a termín falsifikace se používá ve zkresleném smyslu.

Jaký zmatek Popper vyvolal, ukazuje to, že se ani filozofové nemohou dohodnout, co vlastně jeho termíny znamenají. Zajímavá je z tohoto hlediska polemika, která se rozpoutala na stránkách Vesmíru 11 a 12/1999: Černý s Majerákem v článku "Autodestruktivnost teorie sobeckých memů", který je kritikou názorů Zrzavého, soudí, že falsifikace je metodou ověřování správnosti vědeckých teorií. To ale Fiala ve své odpovědi ostře odmítá, stejně jako tvrzení obou autorů, že Popper nahradil verifikacionismus falsifikacionismem. Zajímavá je i formulace L. Kováče (Vesmír 1/2000), podle níž jsou hypotézy nejen falsifikovány, ale samy také falsifikují: "Stále zriedkavejšie falzifikujú hypotézy vedy nejaké čisté pozorovania." Popperovy názory chápe každý z nich zcela jinak, a není to jen jejich chybou. Babylonský zmatek vyvolal především K. Popper sám. Jinou názorovou variantu v této polemice představují výroky dalšího z diskutujících, J. Moravce ve Vesmíru 12/1999, který hodnotí význam diskuse o Popperově falsifikacionismu. Pro ilustraci stačí snad věta: "Že dokazování či vyvracení vědecké metodologie je nesmyslem, který se může zrodit (paradoxně) jen ve filozoficky školeném mozku, již bylo konstatováno... Především ale jde o čistě "vnitrofilozofický" problém."

Ale ani výroky jednoho a téhož autora nejsou vždy konsistentní. Typický je následující odstavec v článku Černého a Majeráka, kde jsou v jedné větě používány promiskue oba významy: "Proto navrhl Popper jako metodu ověřování správnosti vědeckých teorií jejich falsifikaci (ve smyslu 1.), …vytvářet takové teorie, které budou otevřené možné falsifikaci (2.) a které tedy budeme mít za platné do té doby, než je experimentem či pozorováním falsifikujeme (2.).". Podobná věta týchž autorů: "...o falsifikovatelnosti (zřejmě 2., možnost skutečně vyvrátit, jazykově je ale možná i 1.) teorie rozhodne až samotná falsifikace (2.)."

Zrzavý však ve své replice kontext nepochopil (nebo se tak tváří) a tvrzení, že o falsifikovatelnosti rozhodne až falsifikace, zesměšňuje. Chápe totiž falsifikovatelnost jen ve smyslu 1., v prvním (správném) významu tohoto podstatného jména.

Ale ani u samotného Poppera není vždy jasno. Např. v knize Věčné hledání, str.41: "Když jsem však o něco později myšlenku falsifikovatelnosti (1.) (nebo testovatelnosti či zamítnutelnosti) teorie doporučoval jako demarkační kritérium..." Naproti tomu na téže stránce: ..."(body) a) i b) nejsou ani falsifikovatelné (2.?) ani testovatelné." Testovatelnost a falsifikovatelnost mají nyní zřejmě odchylný význam. Dále na téže stránce: “...každou teorii je možné proti kritice imunizovat. Jestliže takovou imunizaci připustíme, pak se každá teorie stává nefalsifikovatelnou." (1. i 2.)

Nehledě k matoucí, dvojznačné terminologii, je sporná i sama falsifikační metoda, a to jak jako demarkační kritérium - viz dále - tak i jako metoda k ověření platnosti teorie. Podle Černého a Majeráka lze proti Popperově představě o prioritě falsifikace před verifikací použít Popperovo vlastní kritérium, falsifikaci. Žádný z obou protichůdných postupů, verifikace ani falsifikace, není ověřitelný, verifikovatelný ani falsifikovatelný, a proto je jen otázkou svobodného rozhodnutí, který přístup zvolíme.

Z jiného hlediska odmítá Popperovu falsifikaci americký filosof Schick. Podle něj bylo záhy zjištěno, že falsifikace nemůže být nikdy definitivní, podobně jako verifikace, protože žádná hypotéza nemůže být testována izolovaně. Podle Shicka filozof Pierre Duhem a logik Willard Van Orman Quine přesvědčivě ukázali, že hypotézy lze testovat jenom v určitém rámci, v kontextu určitých výchozích podmínek. Jestliže test selže, lze vždy změnit výchozí podmínky, resp. na tomto rámci bude záležet, nakolik a zda je hypotéza falsifikovatelná.

Odmítavě se k Popperově falsifikaci stavějí i Kuhn a Feyerabend. Podle nich nelze s definitivní platností potvrdit vědeckou teorii ani pomocí verifikace, ani pomocí falsifikace, mezi nimi z tohoto hlediska není rozdíl. Je tomu tak z toho důvodu, že oba přístupy předpokládají nezávislost fakt na teorii. Tak tomu ale není, podle jejich názoru každá percepce zahrnuje konceptualizaci. Neexistují neutrální data, která by poměřováním umožnila rozhodnout mezi teoriemi. A jsme tak u relativismu, postmodernismu.

Z našich filozofů se Popperovým falsifikacionismem podrobněji zabýval Fajkus. Podle něj není falsifikovatelnost univerzálním kritériem vědeckosti hypotézy, jak se domníval Popper, a mezi efektivitou falsifikace a verifikace není rozdíl. Navíc Fajkus kritizuje preskriptivní snahy Poppera i jiných epistemologů a přisuzuje filozofii vědy jen deskriptivní, skromnější roli. Popperovu koncepci chápe jen jako jednu, dnes překonanou etapu ve vývoji epistemologie, přiznává jí ovšem mimořádnou inspirativní hodnotu.

Já se domnívám, že nemusíme argumenty proti Popperovu falsifikacionismu a proti popření možnosti verifikace hledat jen v teorii a formální logice. Stačí jednoduché příklady.

1. Položme si otázku: Je Země kulatá nebo plochá? Nyní zvolme testovací hypotézu: Země je kulatá. A zkusme ji testovat pohledem z kosmu. Zjistíme, že ze všech směrů bude Země kruhová, což odpovídá kouli. Může vůbec někdo tvrdit, že verifikace není definitivní, že závěr bude vyvrácen novým experimentem? Pravděpodobnost toho, že Země je placatá, je nulová. Možnost verifikace tedy existuje.

2. Co činíme v medicíně, při zkoušení nových léků proti placebu ve dvojitě slepých randomizovaných studiích? Je snad naším cílem a metodou falsifikovat hypotézu, že je lék účinný? Nikoli, cílem je účinnost léku ověřit, nebo přesněji: jde o to, s jakou statistickou pravděpodobností ověříme eventuální účinnost léku.

3. Ve výzkumné praxi máme volnost, pokud jde o formulaci hypotéz. Proč musí být hypotéza v případě labutí formulována jen popperovsky: Všechny labutě jsou bílé? Druhou možností, běžně používanou, je přece nulová, resp. negativní hypotéza: "Všechny labutě nejsou (nemusí být) bílé." Tu lze snadno verifikovat nálezem jediné labutě černé. A je to verifikace "absolutní", stejně platná, jako je falsifikace hypotézy původní. Stačí opačně formulovat hypotézu a dojde k inverzi výpovědní hodnoty falsifikace a verifikace. Vzhledem k možnosti libovolné formulace hypotéz jsou tedy verifikace i falsifikace ekvivalentní a celá diskuse o falsifikovatelnosti se jeví jako nesmyslné verbální hrátky.


Demarkační kritérium

K. Popper se snažil najít demarkační čáru mezi vědou a pseudovědou. Demarkačním kritériem byla právě falsifikovatelnost: jenom ta teorie je vědeckou, která je falsifikovatelná. Bohužel, toto kritérium se ukázalo jako velice slabé a nepřesné.

Jako vědecké bychom museli uznat všechny metody alternativní medicíny, homeopatii, tradiční akupunkturu, psychotroniku, protože teorii všech těchto metod i jejich terapeutickou účinnost lze podrobit jak laboratorním testům, tak dvojitě slepým pokusům na pacientech. Tyto teorie, přesněji většina z nich odvozených hypotéz, jsou spolehlivě falsifikovatelné v obou smyslech tohoto slova. O tom, že jsou nevědecké, spekulativní, založené na mystice a duchovních principech a navíc specificky neúčinné, není nejmenších pochyb. Proti tomuto výkladu lze namítnout, že Popper měl snad na mysli jen to, že takové falsifikovatelné teorie jsou přístupné vědeckému zkoumání a že tedy patří do sféry zájmu vědy. Tuto intepretaci lze snadno odmítnout odkazem na výroky K. Poppera, podle nichž je jeho kritérium určeno k definici vědeckosti samotných teorií.

Popper také selhal, když své kritérium použil k hodnocení darwinismu (má na mysli samozřejmě neodarwinismus, novou syntézu), teorie o vzniku druhů přírodním výběrem. Ta je podle Poppera nevědecká, protože velké teoretické systémy nelze údajně testovat. V knize Věčné hledání na str. 160 píše: "Došel jsem k závěru, že darwinismus není ověřitelná vědecká teorie, ale metafyzický výzkumný program." Na str. 164: "Metafyzická proto, že není ověřitelná." A dále: "...darwinismus pokládám za aplikaci situační logiky." Nebo: "…stěží existuje nějaká možnost ověřit tak vetchou teorii, jako je tato." A konečně na str. 164: "Darwinismus... nepředvídá variační evoluci." Touto poslední větou se ovšem Popper přiznává k tomu, že Darwinovu teorii naprosto nechápe. To, že darwinismus nepředvídá evoluci, není chybou darwinismu, ale jeho podstatou, základním principem, který stojí v opozici proti vitalistickým teoriím, Drieschově entelechii, směřování k bodu Omega Teilharda de Chardina nebo názorům postmoderních strukturalistů. Darwinismus naopak zdůrazňuje nepředvídatelnost, náhodu, chaos, pokud jde o konkrétní evoluci.

Všechna uvedená Popperova tvrzení lze snadno a jednoznačně vyvrátit. Oba stěžejní principy neodarwinismu, variabilita a přírodní výběr, jsou bezpečně potvrzeným základním kamenem veškeré biologie i medicíny. Dnes známe i případy přímého pozorování vývoje nových druhů v přírodě. Popperovi nepochybně chybělo biologické vzdělání a zřejmě proto nepochopil darwinismus, právě tak jako nepochopil velikost Pavlovova objevu podmíněných reflexů, jak ukazují následující citáty: "Došel jsem např. k závěru, že teorie podmíněného reflexu je chybná. Neexistuje totiž žádný podmíněný reflex...". "Reflexologie a teorie podmíněnosti byly totiž jen asociační psychologie převedená do pojmů neurologie." (Věčné hledání, s.75.)


Smysl vědy

Nakonec drobnost: Popper opakovaně zdůrazňoval, že podstatou, smyslem vědy je falsifikace. Říká také: "Nesnažíme se teorie dokázat, nýbrž vyvrátit."

Možná, že taková věda a takoví vědci, kteří jen bojují, vyvracejí a falsifikují, existují, ale já žádného takového neznám. Každý, pokud vím, se snaží přispět do pokladnice poznání alespoň malým zrnkem, nikdo nechce jenom negovat a bořit.


Závěrem

Odmítl jsem některé základní teze Popperovy epistemologie v jejich jednoduché, ve vědecké obci však široce akceptované verzi, a dovoluji si tvrdit:

1. Indukce existuje a je principiálně rovnocenná dedukci.
2. Verifikace rovněž existuje, stejně legitimně jako falsifikace.
3. Falsifikace je nevhodné demarkační kritérium.
4. Smyslem vědy není falsifikace.

Jaké z našeho rozboru vyplývá poučení?

Především se musíme ptát, proč uvedené Popperovy názory většina přírodovědců - na rozdíl od filozofů - tak jednoznačně a nekriticky akceptovala? Jedním z důvodů byla nepochybně jeho Popperova autorita, daná jeho vzděláním, osobními vlastnostmi, rozsahem díla v několika oblastech i úžasnou vitalitou. Druhým důvodem byla originalita jeho myšlenek a jejich srozumitelnost pro vědecké pracovníky. I když se dnes můžeme dívat na Popperovu metodologii vědy jen jako na jednu významnou fázi ve vývoji názorů filozofů na tuto oblast, nepochybně inspiroval celou vědeckou obec k zájmu o epistemologii a snad filozofii vůbec. Obrovskou autoritu Popper samozřejmě získal i v oblasti politické a sociologické. Druhým faktorem jistě byl jeho pozitivní postoj k vědě. Málokterý filozof byl tak blízký vědcům, vždyť Popper vyznával kriticismus, racionalitu, uznával objektivní realitu světa a věřil v empirii, bojoval proti relativismu a byl navíc optimista, pokud jde o možnost poznání světa. A třetím důvodem byla nepochybně Popperova schopnost vyjadřovat se (často) velice pregnantně, jednoznačně, se simplifikacemi a generalizacemi. Všechny tyto vlastnosti jsou blízké vědcům, kteří mají rádi co nejjednodušší a nejelegantnější formule.

Co si ale z analýzy odneseme konkrétně? Především se domnívám, že jsme si dostatečně ukázali, k jaké zmatenosti ve vědeckých i filozofických kruzích vedly Popperovy jednostranné názory na indukci a verifikaci, ale především jeho termín i koncept falsifikace. Pokud jde o falsifikaci, doporučuji opustit tento nešťastný termín úplně. Není nezbytný. Mluvme o testování hypotéz a o jejich vyvracení nebo ověřování. Jsou to termíny přesně definované a srozumitelné, plně dostačují.

Dalším poučením je, že bychom neměli akceptovat kategorická, simplifikovaná a generalizovaná Popperova (a nejen jeho) vyjádření, která jsou zřejmě pro popularizátory srozumitelná, jimi šířená a vědeckou obcí bohužel v této podobě přejímaná. Podrobnější studium Popperovy epistemologie nám ukáže jeho ideje v poněkud jiném světle, i když i pak se většinou jeví jako sporné.

Z obecného hlediska je pak zřejmé, že bychom neměli, jako skeptici, přijímat automaticky názory ani těch nejuznávanějších a nesporně geniálních osobností jako pravdivé, ale že bychom je měli podrobit kritickému zkoumání.

Konečně je nutné přesně definovat vztah vědy a filozofie. Věda má svou vlastní metodiku, a jednostranné a pomíjivé koncepce filozofů by ji neměly narušovat. Ty jsou proměnlivé jako proteus, několikrát během století změnily svou tvářnost, zatímco věda, bez ohledu na rady filozofů, bezpečně postupuje stále vpřed, byť s neustálými menšími oscilacemi.

Vůbec nejsem zaujatý proti filozofii, ta má jen jiné poslání, než pouze vymýšlet metodiku vědy. V hierarchii různých aktivit a pohledů na svět jí patří místo nejvyšší. Zabývá se těmi nejzákladnějšími a nejobecnějšími otázkami, pátrá po příčinách a smyslu existence vesmíru i lidského života.(Není při tom podstatné, s jakými výsledky.). Teprve pod ní se nacházejí oblasti dílčích, speciálních zájmů, politika, ekonomie, etika, umění, náboženství i věda. A pokud jde o vztah filozofie k těmto sférám, pak z nich filozofie nesporně čerpá. Především je to právě věda, ze které filozofie dnes žije. Podobně není věda na filozofii nezávislá. Filozofie spolu s politikou, etikou, ale i ekonomií určují, které úkoly jsou ve vědě v určité době ze společenského hlediska prioritní, a také které z vědeckých výstupů, v jaké míře a jak, je společnost použije a využije. Samo vědecké bádání je však svéprávné, nezávislé na filozofii a filozofické představy a ideologie by do něho neměly zasahovat.

Jestliže se věda nechá vést filozofií, neprospěje tím ani filozofii ani sobě, jak ukazuje příklad K. Poppera. Někteří, jako americký filozof Schick, dokonce tvrdí, že "Popper vědě příliš neprospěl" a že naopak patří k těm, kdo jsou nejvíce zodpovědni za dnešní úpadek její vážnosti. Svým negativismem zahájil cestu dekonstrukce vědy, ve které úspěšně pokračoval Kuhn, Feyerabend a postmodernisté. A zasahuje-li do vědy taková zcestná ideologie, jakou je marxismus-leninismus, mohou nastat důsledky katastrofické.

Zachovejme proto svobodu a nezávislost vědeckého bádání.


Základní použitá literatura:

Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie, Band 3., Metzler, Stuttgart, 1995.
Fajkus, B.: Současná filosofie a metodologie vědy. Filosofia, Praha 1997.
Král, M.: Změna paradigmatu vědy. Filosofia, Praha 1994.
Popper, K. R.: Logika vědeckého zkoumání. Oikoymenh, Praha 1997.
Popper, K. R.: Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Prostor, Oikoymenh, Vesmír, Praha 1995.
Sborník Karl Popper in Prague: In Memoriam, Praha 1994.
Schick, Th.: The End of Science? Skeptical Inquirer 2/21, 1997.
Filozofické slovníky a encyklopedie.
Série Popperových a popperovských článků ve Vesmíru od r. 1991.

Kam dál?

(Ne)úspěch naší výzvy ČLK aneb „ať žije a vzkvétá alternativní medicína“ Zobrazit

(Ne)úspěch naší výzvy ČLK aneb „ať žije a vzkvétá alternativní medicína“

Před měsícem jsme si postěžovali, že většina oslovených orgánů na naši výzvu České lékařské komoře (...
Pá 16. 3. 2012 Přečíst
Autismus a prof. Strunecká Zobrazit

Autismus a prof. Strunecká

V poslední době se nás stále častěji obracejí rodiče autistických dětí s prosbou, abychom se vyjádři...
Ne 25. 11. 2012 Přečíst
A. Strunecká, J. Patočka: Doba jedová (Triton, Praha 2011) Zobrazit

A. Strunecká, J. Patočka: Doba jedová (Triton, Praha 2011)

Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. oslovila v letošním roce veřejnost další knihou s provokativním ná...
Po 13. 2. 2012 Přečíst
Ben Goldacre: Prolhaná věda a Zkorumpovaná farmacie Zobrazit

Ben Goldacre: Prolhaná věda a Zkorumpovaná farmacie

V r. 2008 a 2012 napsal Ben Goldacre, lékař, komentátor a spisovatel, dvě knihy, které se setkaly s ...
Čt 6. 2. 2014 Přečíst
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace